Mezi sbíráním a shromažďováním je rozdíl především v přístupu – sběratel vědomě vybírá objekty svého zájmu a systematicky tvoří sbírku. U sbírání umění je vědomý přístup obzvlášť nutný už jen vzhledem k jeho náročné finanční stránce. Jak si umění vybírá jeden z nejvýraznějších českých sběratelů, proč jím je a jaký je současný stav této intelektuální estetické vášně v České republice mi sdělil Jan Kudrna, historik umění, kurátor a asistent sběratele umění Roberta Runtáka.

Sbírání umění je tvou profesionální náplní. Jak ses k této formě práce s ním dostal?
Dostal jsem se k tomu náhodou – ke sběratelství jsem se dostal přes sběratelství.

Jsem z automobilové rodiny a můj otec asi před pětadvaceti lety začal sbírat stará auta a motorky. Pochopili jsme, že když chce člověk dělat něco pořádně, musí k tomu všemu přistupovat jinak. Dělat všechny ty věci okolo pořádně a usínat se sbírkou, budit se se sbírkou. Těšit se na to, že někam jedeš a něco uvidíš, případně něco získáš. Chápat, co děláš, je zásadní, ale ještě důležitější je pochopit, proč to děláš. To vše nejde, aniž by ses o tom nesnažila dozvědět vše. Jako první jsme začali sbírat návody k použití, seznamy náhradních dílů k autům a motorkám a také reklamní prospekty. První byly jen na české stroje, pak i na cizí, ale primárně vydané pro český trh. Potom přibyly plechovky od olejů a reklamní cedule, což už mělo nějaký vizuální rozměr. Už i ty reklamní prospekty mají svou vizuální kulturu, když ji tam chceš najít nebo když je už s tímto klíčem sháníš. Roky plynuly a otcova sbírka rostla, dávala určitý tvar a smysl. Žil jsem „ve sbírce“ a jakémsi řádu. Svět dával jasný smysl. Vždycky dává v těchto situacích smysl, pokud dovolíte sběratelství vstoupit.

Jak začala tvá profesionální spolupráce s Robertem Runtákem?
Po studiích jsem dostal velkou příležitost od Jiřího Jůzy, který byl tehdy novým ředitelem v Galerii výtvarného umění v Ostravě. Začal jsem pracovat v GVUO jako kurátor. V Olomouci jsem měl kamaráda, kterého jsem znal roky přes rodinné vazby. Ten měl kolegu, který už nějaký čas sbíral umění. Věděl jsem, že má Fillu, Čapka, Tikala. Asi před osmi a půl lety jsem se s tímto člověkem potkal. Tím člověkem byl Robert Runták a my se začali o umění a umělcích bavit. Za nějaký čas jsme zajeli do prvního ateliéru k Jakubovi Špaňhelovi. Tahle legenda je poměrně dobře známá a vím, že Robert o ní v řadě rozhovorů sám mluvil. Začali jsme po ateliérech jezdit pravidelně a já jsem Robertovi ve volném čase radil a někdy v roce 2011 jsme po dohodě usoudili, že by mohl zkusit koupit i nějakého zahraničního autora. Začalo to první cestou do Londýna a nákupem série děl Jonathana Wateridge. Pak jsme navštívili Lipsko, několikrát Berlín, Budapešť a další města. Základem však zůstalo a zůstává umění české. Dnes jsem již rok zaměstnancem Roberta Runtáka a mám čas pracovat ve prospěch sbírky naplno. Chystáme na konec roku otevření zajímavého kulturního prostoru poblíž vlakového nádraží v Olomouci, kde budeme provozovat i galerii. Takže když se na to opět podívám stejnou optikou jako před lety: svět zase dává ten jasný smysl.

Drží se Robertova sbírka v médiu malby, grafiky a sochy?
Převažuje české umění od 80. let minulého století po současnost. V počátcích převažovala exprese a figura, k tomu významně přibývá video, objekty, geometrie, nebo například Klub konkrétistů. Grafiky moc ne. Malby převažují, částečně kresby. V současnosti už je ve sbírce spousta objektů. Mnoho lidí by nečekalo, jak zásadní prostorové práce posledních 20–30 let se najdou ve sbírce Roberta Runtáka. Přibylo také video.

Z jakého důvodu se pro video rozhodl?
Racio hraje u všech a vždy velkou roli. Záleží však, v jaké míře. Pro Roberta je také nutné dokázat si umět představit žít s tím, co sbírá. Neměl by se svým partnerem problém, aby u něj video běželo ve smyčce třeba čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Umění nesmí být „pózou“, sběratel by měl ideálně umět s těmi díly žít.

Je tedy množstvím svých děl obklopen i ve svém osobním prostoru.
Ano. A další díla, která jsou v depozitáři, jsou v nebývalé míře zapůjčovaná na nejrůznější výstavní projekty jak u nás, tak v zahraničí. Jen za rok 2018 zapůjčil okolo 150 děl.

Když jste se bavili s ostatními sběrateli, stále převažuje tendence sbírat klasická média, tedy malbu?
Mění se to. Samozřejmě ne tak rychle, jak by se mohlo zdát nebo jak by bylo potřeba. Malba má dvě obrovské výhody – je komoditní a má za sebou obrovskou historickou zkušenost. Tato dvě hlediska budou vždy tvořit pilíř výtvarného umění. Kolem roku 2000 spousta lidí zastávala názor, že „malba je mrtvá“. Dnes víme, že je to hloupost – i kurátoři, kteří se na malbu nezaměřovali, dnes výstavy malby dělají. To částečné poučení a posunutí se na scéně je reprezentováno i tím, že tyto vážně míněné disputace o smyslu a nesmyslu malby jsou už dávno – naštěstí – pryč. Když se ke scéně budeme chovat „hezky“, tak všechny techniky, styly i -ismy budou mít krásný život, protože na něj mají všichni totožné a nezadatelné právo. A právě to je znak vyspělosti.

Studoval jsi dějiny umění a kulturní dějiny. Jak nazíráš z hlediska úrovně kultury Prahu?
Měl jsem štěstí, že můj strýc měl v Praze byt. Mohl jsem tam tedy jezdit a kontinuálně tam trávit poměrně dost času. Prahu mám jako město velmi rád, je úžasná! Myslím si, že je v neuspokojivém kulturním stavu. Vůbec nevytěžuje svůj potenciál. Lákadlem je levný sex a levný absint. Drtivé většině lidí, kteří Prahu využívají a žijí v ní, to stačí. Ale chápu to – je to jednoduché a bohužel velmi výnosné.

A zároveň je to krátkozraké a sobecké. Podoba žití zaměřená pouze na „teď a tady“, která kulturu z dlouhodobého hlediska neposunuje k rozvoji.
Obecně Češi se dívají s despektem například na Poláky, ale v Polsku by se tohle nikdy nestalo. Polák by ruské důstojnické čepice a matrjošky ve svém hlavním městě nedovolil. Sice těchto výjevů v Praze ubylo, ale stále je to zoufalé. Poláci jsou v aktuálním umění – a hlavně v práci s díly a v galerijnictví – dál, než my. Mají na to více peněz a kladou na to větší důraz. Je to samozřejmě i o jisté míře vlastenectví a zcela jistě o hlubší debatě. Ale zaspali jsme a nejsem si jistý, za jak dlouho – a zda vůbec – můžeme tento handicap dohnat.

Jsou ale také mnohonásobně větší.
To ano, ale důležitý je ten velký důraz. Kdybychom my byli o tolik větší, nejsem si jistý, zda by byl efekt úměrný. U nás je to těžké. Když se vrátím ke sběratelství – holedbáme se obratem 1,15 miliardy Kč na aukcích (a zcela jistě minimálně podobné výše v přímém prodeji), a stále tady stavíme dům o stech patrech. Nemáme však vybudovány základy a stavíme jej na písku. Poslední dům na tzv. „zelené louce“ pro umění je Dům umění v Ostravě a je to rok 1926! A když už jsme k nějaké částečné nápravě blízko, jako tomu teď bylo v Olomouci, ukážeme, jak zoufalí a malí jsme a to paradoxně na těch nejvyšších místech. Konkrétně již zmínění Poláci postavili několik parádních muzeí a umí se s minulostí nějak adekvátně vyrovnat. Ale všechno spolu souvisí, třeba ekonomika-byznys: odbory v nejmenované automobilce křičí, že mají málo peněz a člověk si rozklikne fórum pod článkem a tam je – proč platy nejsou jako ve Španělsku? Řekl bych jednu věc: Španěle jsem zmínil záměrně; my jsme měli různé operační programy z EU, které byly více nakloněny umění, ale nic se z nich zásadně nerealizovalo. Španělsko si na kultuře vystavělo promo, svoje PR, svou identitu. Regionální města mají špičkové domy, stojí třeba vedle katedrály postavené ve vzoru panenské gotiky, čtyřicet metrů od sebe. A nikomu to nevadí, protože to udělali dobře, protože se na tom shodli a chtěli, aby to fungovalo. Město Alicante, třistatisícové město, nikdo nezná, kdyby nebylo u pláže. Mají ve sbírkách – i na Španělské poměry – průměrné umění, ale mají parádní dům. Jsou zcela jinde a je to tím uvažováním. Když chceme utrácet za umění a bít se do prsou, že jsme z celé V4 teď nejdále, protože lidé za umění teď opravdu utrácí, tak bychom si ale opravdu měli uvědomit, že podhoubí zde není. Jak říkám, stavíme si hrady z písku. Lidé by měli chodit do zajímavých a současných budov, kde se skvělé věci, které stát, kraje a regiony mají, budou učit číst a přijímat. V současnosti mnohdy veřejnost ani neví, jak kvalitní a zajímavá díla galerie spravují, protože jsou ve sklepech a v depech. My máme lidi učit, aby umění měli rádi a hledali si k němu cestu. Paměťové instituce mají udávat směr, avšak k němu musí být utvořeny podmínky. Obnosy na trhu – ty k tomu všemu opravdu nestačí. Absolutně ne.

Kulturní úroveň by měla být jednotná či k celistvosti směřovat.
U nás to tak není a nepovažuji nás za vyspělou kulturu. Jsme bohužel taková Amerika ve spreji.

Co se s tím dá dělat?
Je to komplexní problém. Velmi často si stěžujeme na dotace a podmínky, regule, Brusel. Historická zkušenost ale je, že si často stěžujeme na něco, co se nás de facto netýká. Největší nepřítel Čechů není Brusel, není to cizí úředník, nějaký možný gubernátor. Největší nepřítel Čechů je Čech samotný. My sami si vůči sobě umíme pravidla udělat tak těžká a složitá, jak nám je nikdo z venčí nikdy nenastaví. Mohli bychom začít v pozdním středověku nebo v novověku. Příkladů bychom našli mnoho a samozřejmě smutné je, že ta situace trvá dodnes.

Vnímáš mezi jednotlivými kulturními institucemi rivalitu nebo spolupráci?
Když Praha má ten potenciál, tak jí pomozme. Proč třeba není nějaký parádní veletrh? Nejsem totálním příznivcem veletrhů, ale myslím si, že zrovna v Praze by mohl být. Je to střed Evropy, máme tady zajímavé autory. Víme, že i na východě jsou zajímaví autoři. Proč ne? Obávám se však, že důvodem absence takového veletrhu s větším dosahem je téměř nulová schopnost domluvit se. Vnímám tady strašné písečkování. Jsou tady různé – i komerční – galerie, které fungují v dost pokřiveném grantovém systému a ten je nenutí příliš se snažit. To jsou v zásadě ty největší problémy, které máme. Pořád zoufale řešíme soukromé vs. státní. Stavíme umělé bariéry a díváme se na tuhle situaci optikou desítky let starou. Chápu, že před deseti, patnácti lety tady takové možnosti nebyly a byli tady různí hochštapleři, kteří se mohli prezentovat na úkor státu, ale doba se dynamicky mění: dnes tady máme třeba pět soukromých sbírek, které jsou už téměř institucionalizované. Jsou otevřené všemu, jsou schopné být nápomocné státu. Ale stát si musí uvědomit jednu věc: že on současný materiál v podstatě nemá a hlavně skutečně zásadní díla ve většině případů v ateliérech současných autorů již nezakoupí. Často na stát zbývají podružná díla, protože ta zásadní díla posledních cca 30 let jsou v soukromých sbírkách.

Je to otázka financí?
Financí také, ale především zájmu. Národní galerie neměla nikoho, kdo by dlouhá léta chodil po ateliérech a projevoval zájem. Co jistě vím je, že řada současných autorů a autorů střední generace by potvrdila, že už jen trvalý zájem ze strany Národní galerie by pro jejich sbírky řadu věcí uchoval do chvíle, než by se finanční prostředky na nákup našly. Pokud stát nechce pořád dokola vystavovat kubisty a občas něco z šedesátých let, ale chce pořádat projekty se zásadními díly od roku 1989 výš, tak se bez spolupráce se soukromými sbírkami neobejde. A taková spolupráce musí být hluboká, komplexní a vzájemná tak, jak tomu je ve světě. Opravdu na setrvávání v pomyslných „zákopech“ státní versus soukromé již není vhodná doba a každý den v této pozici páchá jen škody.

Pakliže má výstava nějaké téma, neměla by její podobu limitovat práce buď se státní, nebo soukromou sbírkou. Primární má být celistvé zpracování tématu, které není ovlivněno tím, v jaké sbírce daná díla jsou. Tedy státní × soukromé by v rámci spolupráce nemělo být rozdělovacím faktorem.
Ano, spolupráce bez antipatií a strachu. Ve státních institucích pracují skvělí lidé, srdcaři, bez kterých by scéna nebyla, ale řada z nich by se měla dívat s větší velkorysostí a vnímat více komplexně. A nejde o to, jestli je to kurátor nebo ředitel. Platí to obecně.

Aby nebyly výstavy galerií zaměřené na lokální autory?
Aby se například nebáli si na výstavu půjčit z 80 % díla ze soukromých sbírek. Je to divný strach, který už není na místě. Rodí se zde řada zásadních projektů. První byli Závodní v Mikulově, postavili skvělý dům. I pan Igor Fait. Vstoupil do obrovských a ověřených prostor v Brně, dnes má již rozsáhlou sbírku, která je přístupná na jeho webu a podporuje množství autorů. Velký respekt mám k tomu, co udělal pan Rýzner v Humpolci. To je fenomenální záležitost, ještě s přihlédnutím k tomu, že se do toho pustil v deseti tisícovém městě. Kunsthalle Praha je také velmi zajímavý projekt vznikající v centru Prahy a myslím, že až se budova otevře, bude to opravdová kulturní událost a to nejen pro Prahu samotnou. A samozřejmě velmi se budeme snažit i my v Olomouci. Za mě je ta decentralizace strašně důležitá – musí být. Je to jediná cesta a v zásadě základní pilíř nějaké změny.

Není možné se omezovat nějakými fyzickými hranicemi, když dnes už de facto nejsou – už jen prolnutí reálného a virtuálního světa, svobodná a rychlá možnost cestování skrze státy Evropské unie. Kulturní svět výtvarného umění nemá hranice tvořené městy.
Kvalitní umění musí být i v menších městech. To tak ve světe prostě je již řadu desetiletí.

Tam by mělo být, aby se společnost rozvíjela a kultivovala. Praha a další velká města mají všechno kvantitativně nadosah, ale je potřeba komplexně kultivovat vkus publika celoplošně.
Musím říct, že znám spoustu sbírek. Na Moravě vznikají zajímavé sbírky. Začal jsem Richardem Adamem, bratry Markovými, zmínil jsem pana Faita. Kromě Roberta Runtáka vím ještě o dalších velmi zajímavých sbírkách ve Zlíně nebo Kroměříži. Opravdu jich není málo a je skvělé, že mnohé z nich mají ambici se časem představit veřejnosti. Pokud už to jednou či vícekrát neudělali, tak se to v horizontu pár let stane.

Vídají se sběratelé navzájem, sdílí své zkušenosti?
Já osobně o to moc stojím. Robert Runták se mnohými sběrateli občas potkává nebo je osobně zná. Však moc bych si přál, aby se časem konala nějaká pravidelná setkání, která by sběratelskou scénu ještě posouvala vzhůru.

Co ženy sběratelky?
O jedné či dvou dámách sběratelkách jsem slyšel, avšak přímo osobně je bohužel neznám.

Jak důležitý je ve sběratelství právě faktor rychlého rozhodování?
Jde o zásadní dovednost a schopnost. Samozřejmě většina akvizic je o tom luxusu možného odstupu a času na klidné rozhodnutí, avšak jsou situace, kdy je opravdu potřeba být velmi rychlý a pohotový. V tomto je Robert Runták velmi silný.

Jaké faktory Robertovo rychlé rozhodování ovlivňují?
Je neskutečně učenlivý, takže se prokoukal a prosbíral do opravdu vysoké úrovně. Dnes je ve stavu, kdy společně se svým partnerem dokážou velmi dobře rozpoznat kvalitu. Samozřejmě osobní preference a nějaký kód vnímání a vidění je u každého sběratele jeho neoddělitelnou součástí. Vidí tisíce děl ročně, vnímá, co vybočuje, má obrovskou vizuální paměť. Když vidí, že je ta věc perfektní, že ji třeba pět, deset let nemusí nikde potkat, tak je ochoten ji pořídit i za nestandardních cenových podmínek, protože si velmi rychle uvědomí, že to v budoucnu nebude o ceně, ale o tom, zda dané dílo někdo má nebo nemá.

Robert se sbírání věnuje jedenáct let. Je váš vkus podobný? Vedete dialog?
Vedeme dialog a myslím si, že náš vkus je dost podobný, přestože konečné rozhodovací právo má jen on a tak to má být. Hodiny se o umění bavíme. Poslední dobou si děláme podrobné plány do budoucna, kdy přesně víme, co chceme a co sbírka potřebuje. Já jsem takový těkavý, baví mě hodně pracovat, věci hledat a „objevit“ něco jako první. Je to svým způsobem takový sen pracovat s někým, jako je Robert, který věci okolo sbírání a umění chápe stejně. Je to stále takové dobrodružství.

Když už má sběratel určité množství děl, tak kam dále se může posunout, aby nezůstal jen v rutinním sběratelském cyklu?
Čas, který má sbírka „za sebou“, je stále velmi krátký. I když nějaké snové plány tady jsou a ostatně sám Robert je dost nastínil ve svém posledním rozhovoru. Cesta je určitě zřízení nadace a v daleké budoucnosti také separátní dům, ve kterém by byla sbírka komplexně představena. Ale tohle může být třeba za 10 nebo 20 let.

Množství mladých lidí má rádo umění a chtělo by začít sbírat. Ale častokrát je odradí představa obrovského vstupního kapitálu. Jak lze začít sbírat takzvaně bez peněz?
Dají se sbírat věci na papíře. Dnes už mnoho lidí ví, že i tohle médium má smysl. Nejen grafika, ale především kresby. Každý vidí Emila Fillu z aukcí a milionové částky v palcových titulcích. To samozřejmě může vytvořit pomyslné neprůstřelné sklo, ale pravda je častokrát jinde. Nějaké finance potřeba jsou. Dá se začít sbírat i s desítkami tisíc. Před pěti nebo deseti lety to šlo lépe, ale jde to i dnes. Já osobně mám práce na papíře moc rád. Vidím v nich určitou intimitu. Ten prvotní nápad se v nich kolikrát obtiskne nebývalým způsobem. Základ je vybrat si téma, nebo období, kterému se chceme věnovat, a pak studovat, chodit se na díla dívat a být trpělivý. Jde to a jde často o unikátní životní příběh.

Jak obsáhlá je aktuální Robertova sbírka?
Asi neřeknu zcela přesná čísla. Zastoupeno je kolem 350 autorů a celkový počet dnes vysoce přesahuje 1500 uměleckých děl.

Když vidíte dílo mladého neznámého autora a zaujme vás, rozhodujete se pro jeho pořízení hned nebo si o něm dohledáváte informace jako studia, stáže, množství výstav a podobně?
Je to velmi individuální. Je skvělé vědět co nejvíce, kontexty jsou podstatné. Ale vždy si říkám, zda bych s konkrétním dílem uměl žít třeba pět nebo deset let. Když ve mně dílo tuto emoci, nutkavou potřebu, vzbuzuje, tak v zásadě není moc o čem přemýšlet. ∞