Fádní recenze o výtvarném umění rychle omrzí. Mnohem zajímavější může být proniknout do zákulisí výstavy, jež teprve vzniká a u které ještě není vůbec jisté, jak dopadne. Umělec a pedagog pražské UMPRUM Jiří Černický mi během příprav své výstavy „Divoký sny“ poskytl krátký rozhovor.

Koncem ledna vám začne výstava v pražské Galerii Rudolfinum (rozhovor při instalaci výstavy – pozn. red.). Co vystavujete? Slyšela jsem, že má jít o retrospektivu.
Výstava je retrospektivní, ale ne v tom smyslu, že ukazuji lidem práce, které už znají. Jsou to samé nové věci, které zatím nikdo neviděl. Retrospektivou jsou v tom smyslu, že vystavená díla vznikla podle plánů a projektů, na nichž pracuji od počátku devadesátých let. Těchto kreseb je celkem čtyřicet pět a mají povahu takových utopií. Já jim říkám neutopické, protože jsou utopické v rámci regionu. To znamená, že jsou nerealizovatelné z různých důvodů v místech, kde žiji nebo kde působím.

Jak by podle vás měla v ideálním případě dopadnout instalace?
Budova Rudolfina pochází z devatenáctého století a mé kresby mají jakýsi anachronický charakter a bezčasovost, což jde dobře dohromady. V rámci toho vznikla idea takového kvazi muzea, charakterově se vztahujícího například k muzeu přírodních věd nebo k technickému muzeu. Primárně jde o vhodnou prezentaci mých idejí, které jsou už na hraně umění a jsou bližší vynálezectví, přírodním vědám, dějinám nebo historii jako takové, nikoliv pouze dějinám umění.

To je přístup, který se poměrně liší od prací, kterými jste se doposud prezentoval. Jak tuto část své tvorby vnímáte?
Tvorba jako taková vás dovede někam, kde se najednou ocitáte opravdu na hraně. Už jsem se nezabýval uměním jako takovým, ale řešil jsem věci technického charakteru, nebo jsem se zabýval architekturou. V rámci technologie vznikla nějaká zařízení, která jsou blízká uměleckému světu. Jedna idea se pojí s tím, že rád lyžuji. V důsledku globálního oteplování přibývají kryté sjezdovky, na kterých je pak možné lyžovat třeba i někde v tropech.

To znamená, že jste navrhl vlastní sjezdovku?
Kdysi jsem vymyslel sjezdovku, která by nemusela být krytá. Je to nekonečně dlouhá sjezdovka bez lanové dráhy, která udržuje stálou nízkou teplotu a na které netaje sníh. Dostal jsem nápad, jak ochlazovat sjezdovku, aby vydržel sníh i v tom největším vedru. Sjezdovka zároveň rozvádí aktuální tendence land-artu. Není to ale jen land-artový projekt, který má estetické kvality, je i funkční.

Prozradíte nám její tajemství?
Jedná se o kopec, nebo spíše ledovou kouli, otáčející se přiměřenou rychlostí na hřídeli, tak aby nestihla roztát. Ochlazuje se v podzemí a kolem dokola je skejťácká rampa, která chrání před pádem ze sjezdovky. Celé se to otáčí a vy jenom do nekonečna jedete na straně koule, která vás vynáší nahoru. Sjet dolů se dá sklouznutím či zvýšením rychlosti.

Je pravda, že také vystavujete sochu vyrobenou z extáze?
Ano, potřeboval jsem z ní vytvořit bohyni lásky Afroditu. Nechal jsem si z Louvre v Paříži dovézt a následně odlít malou sošku a teď ji potřebuji vyrobit z extáze. Láska je s extází spojená. Ale to teď nebudu rozvádět, na výstavě to má ještě jiné významy.

Spíše by mne zajímalo, kde lze přijít k takovému množství extáze?
Samozřejmě to v mém případě muselo být legální cestou, což bylo poměrně problematické. Musel jsem se přes instituci Galerie Rudolfinum obrátit na Policii ČR. Nakonec panu Nedomovi vyhověl šéf protidrogového oddělení, a tak mám pytel extáze, který pak musím vrátit. To znamená, že socha hned po výstavě zanikne. Ještě budu řešit technický proces, protože nevím, jak se bude daná látka chovat v průběhu výstavy.

Zní to vcelku náročně. Jaký model bylo nejvíce komplikované zrealizovat?
To se nedá takhle říci. Všechny jsem nevytvářel já. Řadu modelů jsem nechal vyrobit kvůli nedostatku času. Nejvíce náročné bylo zrealizovat projekt „divadlo“. To je divadlo, které nesete na těle. Většinou je divadlo statická kamenná budova, ale v tom mém jste vy „personifik“ a vytváříte prostředí pro performance. Jste vidět, ale jste někdo, kdo používá technické zařízení „divadla“. Tedy jste „pouliční štychař“. Máte počítač se softwarem, který ovládá reflektory, ventilátor, přístroj na mlhu, mikrofon, zvuk a tak dále. S mým divadlem si můžete kamkoliv stoupnout, namířit přístroj na kohokoliv a vyrobit jakoukoliv atmosféru. Když budete sedět v parku na lavičce, tak vám z ní udělám divadelní scénu a vy nemusíte vůbec nic dělat. Postavím se před vás, pustím sentimentální píseň, nasvítím vás, přidám mlhu… A najednou se ocitnete v atmosféře, která je blízká divadlu. Ale vzhledem k tomu, že se toto „divadlo“ nosí na těle, byl hlavní problém, jak uživit energii všech zařízení tak, aby nebylo nutné za sebou vést kabely. Musím se „divadlo“ naučit i ovládat, protože to je čistě technické zařízení, používané skoro jako hudební nástroj. To vyžaduje trénink a také rychlou reakci na danou situaci.

Máte při realizaci víc takových technických obtíží?
Podobně technicky náročných děl je na výstavě spousta. Například ve středním sále Rudolfina na stropě jsou takové florální motivy. Napadlo mne udělat rekonstrukci fantaskní rostliny, která se bude popínat až k oné malbě pod strop. Původ rostliny z ornamentu jsme řešili na katedře biologie s botanikem. Dohledávali jsme, čím se inspiroval umělec při vymýšlení onoho ornamentu. Vyšly nám kombinace dýně, kapradí, vína a ještě něčeho. Na základě toho jsem udělal co nejvíce narativní vědeckou kresbu v duchu 19. století, která má dodat rostlině na důvěryhodnosti. Předlohu jsem pak dal floristce, která měla za úkol naklíčit rostliny dohromady a vypěstovat liánu, která se bude popínat po galerii a zarůstat do ornamentu. Pak v poslední místnosti před knihkupectvím, kde jsou plakety s výjevy z antiky, se nachází „Tři grácie“. Nechal jsem vybrousit ze skla mísu a pak do úplně hladkého skla ty tři grácie ve velikosti fresky, která je součástí výstavního prostoru. Následně je vše zalito černou magnetizující látkou. Přistoupíte-li, látka se začne přelívat přes sklo s gráciemi a vzniká zde efekt pohyblivosti, roztančí se. Je to taková fluidní malba, řízená magnety, schovanými pod sklem. ∞


Jiří Černický: Divoký sny
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábř. 12, Praha 1)
27. 1.—10. 4. • 120 / 70 Kč