„Máte všechno?“ ptá se mě servírka. „Dal bych si sex.“ To by byl slušný nářez. Ne, tento článek bude slušný. Proč být slušný?

Slušnost je ohrada proti paranoii ze zvířecích dob. Dáváme najevo, že nekoušeme. Prosím, díky, promiň, vlídný úsměv, to jsou šémy do Golema dobra. Pojistkou slušnosti je zákon – dát chodci přednost na zebře. Divná situace. Zákony dělají politici, které volí lidi. Demokracie. Když je země rozhádaná, není to nic moc. Kteří Češi jsou ti slušní? Bylo by snazší, kdybychom se dorozumívali beze slov, jen vyzařováním. Musíme se ale vyjadřovat, formulovat. Občan musí být trochu politikem. Být srozumitelný je slušnost.

Mít názor neznamená jen říkat, co si myslím. Názor předpokládá rozhled. Často jen něco plácneme ze své sociální bubliny a po nás ať přijde potopa. Jestli s námi okolí souhlasí nebo ne? Jejich věc. Názor musíme napřed pořádně promyslet. Nepřichází k nám z venku ani zevnitř, soustružíme ho z informací a diskusí. Vědět je slušnost, nevědomost neomlouvá. Musíme najít svůj postoj, ale pozor – ne pózu. Mít postoj, ale nebránit se pohnutí. Politici jsou často mimové lákající jen na pózu.

Uvaří z vody hnutí, čapí a touží pomoci. Dělají statementy a dementy. Degradovat stát na firmu je krátkozraké a – neslušné. Obchod se děje na stole, ale funguje i něco jako širší horizont – karma nezávislá na prostoru a času. Výplatu od ní dostáváme neočekávaně a nespojitě. Generální manažer reprezentuje národ a jeho část tím irituje. Emotivní hateři mu zvedají preference. Voliči volí natruc proti nim za to, že neměli dost slušnosti, aby přišli s argumenty a alternativami.

Když někoho haníš, hned se vynoří někdo, kdo ho začne hájit. Funguje to i uvnitř člověka. Když se do někoho moc pustíš, cítíš divnou nejistotu. Politická korektnost zalévá poupě populismu. Jako když se chlapec bojí dotknout dívky, protože si myslí, že je to neslušné. Pak přijde kluk, který jí to řekne „na plné koule“. Dívce se čertovsky zablýská v očích, chlapec se nestačí divit. Je slušnost říct to, jak to člověk vidí, nebo si zachovat odstup a zjišťovat, jak je to doopravdy?

S upřímností je to ošemetné, často jde spíš o emotivnost. Na jednu stranu může člověk prolomit ledy, na druhou si jen jednostranně uleví. Úplně se odstřihnout od emocí zase znamená, že jsme jen nevěděli, co s nimi. Nakonec neřekneme vůbec nic, postačí nám, že jsme zůstali slušní. Ponechat si tedy emoce, ale ventilovat je, jen když jsme toho schopni s určitou grácií. Slušnost je lidskost, ale taky jsme napůl, jak říká Kato, „zvyřátka“.

Udělej si čas
Když chlapec osloví dívku s nějakým tím návrhem a ona ho nerudně odbyde, nemusí to nutně být proto, že byl neslušný. Dívka má třeba kluka, který má její slušnost předplacenou. Chlapce tak dívka odbyde nejen proto, že je slušná (ne lehká), ale i proto, že na další slušnost už zkrátka nemá kapacitu. Slušnost k jinému by ji taky mohla zmást a narušit její slušnost k původnímu. Hýčkáme si čistotu své slušnosti a bráníme ji proti narušitelům.

„Nemám čas.“ Chlapec to nebere jako odmítnutí, ale výzvu k vyčkávání, protože on má času dost. Slušnost se může překlopit ve svůj opak, když je nevyžádaná nebo je jí moc. Chlapec se dívky dál jednou za čas slušně zeptá, jestli nemá čas. Pokud předtím byla šance, že ho jednou mít bude, s každým dalším dotazem mizí. Došlo ke zmatení pojmů. Chlapec považuje za slušnost to, co slušné není – „dolejzá“. Dívka měla za samozřejmé, že „nemám čas“ znamená „nemám zájem“. U chlapce bylo přání otcem myšlenky.

Možná zrovna čekala na svého kluka nebo na něj myslela, takže chlapce ani nevnímala. Měla pocit, že nemá čas, i když ho měla. Každopádně si ho mohla udělat. Spousta lidí dneska běduje, že nemá čas, ale je to jen jejich ego, které chce být všude. Odmítají náhodná setkání nejen s druhými, ale i sami se sebou. Taková náhodná rozmluva, ať už s druhým nebo se sebou, může znamenat průlom do problému, který nám dlouho vrtal hlavou. Taky ale může znamenat nový vrt, takže lidi nechávají druhé lidi i své vlastní myšlenky míjet. Škoda!

Udělat si čas není samozřejmě samozřejmé, je to velkorysé. Na druhou stranu to neděláme jen pro druhého, ale taky pro sebe. Čas je pole pro slušnost a být slušný znamená cítit se dobře. Pořád nám někdo leze do cesty, kříží naše původní plány, ale my bychom na ty imigranty intimních zón měli být slušní, protože možná jsme akorát krátkozrací. Co ten širší horizont a karma? Nebuďme slušní jen cíleně, obchodnicky, ale i jen tak, lidsky. Možná právě chlapec je ten pravý. Někdy nám pravý čas uteče, jindy my utečeme jemu.

Nebuď druhec
Slušnost je nemluvit moc nahlas, když u vedlejšího stolu někdo píše, zvlášť když nás příroda obdařila nesnesitelně pisklavým hláskem. Píšící nešťastník pak ztratí nit a místo psaní bojuje s vlastními hlasy, které slušností zrovna neoplývají. Sklapni, ty pizdo! Slušnost je hlasům odolat, pokud je nedokážeme použít v konstruktivně-kritickém módu. Když mě někdo kopne při plavání v bazénu, plavu pak jako Phelps. Když mu vyčiním, vypadnu z rytmu, a kromě trapnosti při pozdějším setkání mi to nic nepřinese.

Máme nějaký cíl a do něj ponořeni jsme vyrušeni. Hejtujeme, ale nezbývá, než ten impulz přijmout. Postavit se k němu čelem čili pozitivně. Zjistíme pak třeba, že nás posunul dál. Každý den jsme bombardováni signály, se kterými musíme ať už dobrovolně nebo zlovolně komunikovat. Musíme se vnímavě naladit, abychom ty signály vůbec chytali, jinak slyšíme jen chaotický šramot.

Něco si zlomit je vždycky rána od osudu. Čemu se dřív říkalo duchovní příčiny nemocí, dneska čím dál víc využívá i seriózní medicína v oboru zvaném psychosomatika. Za všechno si můžeme sami, nemoc je takové šťouchnutí. Já vím, to se snadno řekne, když mě jenom bolí v krku. Ale proklatě. Někdy je člověk v depresi ze slušnosti. Chce vyhovět lidem, kterým tak připadá. Je třeba se chovat slušně taky k sobě, nehovět jen druhým. To je pak protiklad sobeckosti – druheckost.

V neposlední řadě bychom měli být slušní i uvnitř sebe samých. Smiřovat různé svoje tendence, demokraticky hledat východiska, nechytat se fašisticky utopických pocitů, jediné vyhlídky. Každodenní svět kolem nás je odrazem našich niter. Celý svět je koláží individuálních světů. Můžeme v něm odpovědnost zahodit stejně rychle a snadno (až na dno) jako ji přijmout. Je to jen na nás a často ani nepoznáme, kterou možnost jsme zvolili. Všechno je nic. Pocit. Pozorně své pocity pozoruj. Běž klidně do konfrontace. Ring interpretací je volný. ∞