Napřed se jen tak koukaly a já jsem se taky jen tak koukal. Jako obvykle. Teď se usmívají. Jako by těm pornoherečkám ze zalepeného oka vypadly.

Většinou, když vidím v dívčích očích zájem, předstírám skleslost. Čekám, že je to nějakým perverzním způsobem zaujme. Jackpot se nikdy neroztrhne. Je to jen takové gamblerské gesto. Trudné ghetto, ale svoje křeslo v něm mám jisté. Neusmívám se na ně. Směju se sobě pod fousy, ale ony se na mě dívají, takže to vypadá, jako by to bylo na ně. V takové situaci většinou smích hasím. Je přitažené za vlasy chrstat jim ho do tváří, když ho nevyvolaly. Ale proč si je trochu nepřitáhnout? Dělá to každý a ženské to mají rády. Ty tanečky kolem páření jsou jedna velká mystifikace.

Tu potlačuju, teda tu marťanskou, mužnou. Pěstuju spíš tu ženskou, neptunskou. Propracovanou, projevující se třeba tímhle beatem. Zakaboněný ksicht a pero v ruce. Nerušte mě. Jeden kámoš-hulič říká, že je super, že píšu, ale „psaním nikoho nezhulíš“. Něco na tom bude. Včera mi přišlo šílené, že jsem nedávno odstavil jednu holku, která v tom chtěla pokračovat. Honicí vzrušení mi evokovalo chvíle s ní. Cítil jsem přesně to vzrušení, které jsem cítil s ní. Sartre tomu říká kvalita. Vzrušení nabude s každou novou holkou novou kvalitu, honění ale novou kvalitu neudělá. Možná by bylo lepší být s ní, než leštit tágo. Vystřílet to raději na ni než na matraci.

Odstavil jsem ji proto, abych mohl psát. Kdybych na ni střílel, nastěhovala by se mi do hlavy. Problém s tělem je, že má i duši. Mimochodem, dneska jsem šel po chodníku vedle silnice, kde byla zácpa. Jelo v ní policejní auto. Na první odbočce sjelo do vedlejší ulice. Za chvíli se vynořili dva policajti a šli do mě. Chtěli občanku.
„Jak to chodíte?“ „Jak?“ „Jako tělo bez duše.“ „Bez duše?“ „My jsme vás sledovali. Takhle se normálně nechodí.“

Malá smrt
Včera jsem pocítil svou honicí situaci tak zoufalou, že jsem odepsal té holce na měsíc starý dotaz. Ptala se, jaký byl slam. „Sociální bublina.“ Pružím na židli up and down, up and down, kývu hlavou do kvalitního blues, které na Portále vždycky hraje. Dobře se mi do něj čte. Chodím sem číst a čumět. Do čtení se mi dobře čumí po holkách. Nehonil jsem předtím půl roku, držím se od toho dál. Držím se ve stavu těšení, překonávám puzení. Dostávám se do latentních stavů, kdy se vyvrcholení rozplyne do intenzivního vnímání žen. Čekám, že mě nějaká náhodně, spontánně vytáhne.

Včera skončilo těšení, aniž by proběhlo to, na co jsem se těšil. To mě na tom nejvíc štve – mrhání. Člověk je najednou nucený přijmout falešnou útěšnost toho, co je. Přijmout to jako pravé. Hemingway říká orgasmu malá smrt. Je to jednoduchá metafora smrti, kterou ve zdraví přežiješ a můžeš si ji vlastně užít. Ta ztráta mnišského celibátu, potažmo cesty za pravdou, bolí. Je to depka, ale život jde dál. Vlastně se nic tak hrozného nestalo, vlastně ze mě spadl balvan. Nikdo neví, že jsem vandal, tak to klidně můžu pustit z hlavy.

Přichází Ernest, pozdravíme se vágně. Posledně jsem ho poslal někam kvůli Mileně. V létě jsem ji zval na noční plavání. Byly tropické noci, já rád plavu, ona taky. Ale řekla, že na to není. Byla to utopie.
„Takhle to nemůžeš programovat na první rande,“ smál se mi tehdy. Milena se mnou pak šla do čajovny. Po ženšenu mezi náma v jednu chvíli něco problesklo. Procit. Pak jsem ji viděl na Portále párkrát mluvit s Ernestem.

„Ty se znáš s Milenou?“ zajímal jsem se. „ S jakou Milenou?“ „Jak ses s ní teď bavil na balkóně.“ „ S Milenou jenom mrdám.“ „Aha. Tak to jsi dobrý.“ „Všechno jsem ju naučil, aj anál. A dobře kouří,“ chytl se mého uznání. Byl jsem zaskočený, což ho podnítilo k důkladné litanii. Solil do mě, že „potřebuje mrdání“ a že není na „domácí honění“. „Já nehoním,“ ohradil jsem se. „To je ještě horší,“ kontroval. Pokračoval, že ženské si nemůžou pomoct, protože má krásný penis, a že má holku, kterou miluje, ale vídá ji jen o víkendu, tak se mu přes týden Milena hodí „na mrdání“. „ A ona by chtěla něco víc?“ zeptal jsem se. Kývl.

Mechanická formalita
Byl jsem zatlačený do kouta. Střetly se dva přístupy, jeho marťanský a můj pussyivní. Já jsem se vlastně vůbec nestřetl, jen on se vylil do prostoru, který jsem soucitně vnímal. Teď z něj na mě nečekaně stříkal. Sedá si se svařákem k těm holkám. Čtu Reflex a sleduju jeho chlapecký zátylek. Jdou mu na ruku. Vypráví jim, jak to včera táhl celou noc a proč má monokl. Když jde na bar, něco si vzrušeně šeptají. Té jedné rozumím: „On je hrozný.“ Pak mu vyprávějí příběh, jak je jejich učitel blbý. Vždycky jenom přijde s hrníčkem a řekne, že se mu nic nechce. Směju se tomu a ony mě vidí. Mezi náma sedí Ernest zády ke mně. Sedí s holkama, které mě zajímají a nevšímá si mě. Vlastně se s ním ani nemusím smiřovat, prostě jsem jenom odpustil. Někdy stačí mechanická formalita. Někdy je úplně nezbytná. Celý život je jen mechanická formalita.

Ernest jde na záchod. Holky se smějou a já se směju. Jdu k nim přisednout. Nechtěl jsem přisedávat, když tam byl, to by bylo moc jednoduché. Jak mě předtím sledovaly, teď se ke mně neznají, ale jak ten můj úsměv nebyl určený jim, nevadí mi to. Rozlévám se do prostoru, neberu jejich plachost jako konečnou, stejně jako jsem sebral svou plachost jako ne-konečnou. Jsem v centru dění. Ernest se vrací. Beze známky překvapení se mě vyptává na slam. Pak jde na bar. Ta jedna holka přemlouvá druhou, aby tam zůstaly, ale druhá už musí jít. Nakonec odcházejí obě.

„Kundy jdou do prdele,“ říkám Ernestovi. Usměje se. „Ta jedna chtěla zůstat,“ upozorním ho. „Kvůli mně.“ „Já vím.“ „ S tím se nedá nic dělat,“ povzdychne si. „Já s tím nechci nic dělat.“ Zasměje se. „Já už jsem dneska sex měl,“ protáhne se. „Tohle téma vynechejme. Zůstaňme u slamu,“ navrhnu. „Chápu,“ přijme bezelstně. Kecáme o slamu a o psaní. Já kecám. Pak poslouchám. Včera „rozesračkoval ňákému týpkovi držku“. Prý za to, že mu chtěl vypíchnout oči.

Paparazzit
Prosím servírku o trochu teplého mlíka. Naproti sedí zrzavá bohyně s Ernestem, který do ní svým neznatelným způsobem valí. Je nesvůj. „Na fejsbuku je Magdalenka, jako Magda a Lenka, rozumíš,“ říká bohyně. „Jo, jasně,“ odpovídá. Uhýbá mi pohledem. Zmalovaná bohyně pruží na židli a projíždí si mobil, Ernest si se zkříženýma potetovanýma rukama projíždí ten svůj. Třepe lakýrkou s úzkou špičkou a ona vedle něj vyprskává do cukrkandlových póz.

Ernest se směje se studentem, který si k němu přisedl. Chová se jako gay, ale jednou jsem ho slyšel říkat, že právě není. Ernest odchází, málem mě zapomene pozdravit. Snad proto, že jsem parazit, který ho vysál perem. Vytěsnil mě. Prochází sličná lesba, křečovitá Anglánka bude platit. Nic mě nemůže spasit. Včera ani zítra. Věřím si. Pád. Vděčně uslzený v hradišťském pajzlu. Kmeny se třou.