Proč člověk pojmenovává? Kvůli kreditu. K čemu by byla všechna ta nádhera, kdyby nebyla pojmenovaná? Byla by volně přístupná a interpretovatelná.

Pojmenování-pojmutí je přivlastnění-osvojení reality. Je každému přístupné. I tupému. Není vskutku nic krásnějšího než trysky slov z různých úst, ústrojí, hraček, systémů, minulostí, pominutostí a milovaností, protože tam se setkáváme. Vyjadřování je veřejný prostor. Setkáváme se tam, nebo se míjíme. Vzájemně se nutíme interpretovat a interpelovat. Bijeme se bambusem domněnek a pravd. Pravdy jsou to pro nás, domněnky pro druhé. Není způsob, jak to obejít, obejmout v nijaké všeobjímající lásce. Jen individuální doteky – nesmělé, kouzelně nechtěné. Nebo naopak urputné kopulace – intimní, skupinové, agregátové až davové. Každopádně jsme fragmenty-agenty vývojů-významů, které jsme nevymysleli, nevybrali si je.

Přijali jsme je, abychom se mohli realizovat, protože jinak bychom nemohli. Nejsme svobodní, ale můžeme svobodně usměrňovat proudy vrozených archetypů. Uvědomovat si svou indoktrinaci. Doplňovat svět jejích polopravd tím něčím málem svého – osobního, vlastního –, co jsme si vydobyli, co v nás bublá jako bramboračka v papiňáku. Držíme pod pokličkou klidného tonusu tváře vulkán podvědomých korekcí reality. Mrzneme a rozmrzáme, divočíme a krotíme se, radujeme se a mrzíme, protože není cesty zpět. Je jen příští řádek, jak říká Bukowski. Není cesta říkat, že nic není pravda a všechna média jsou jen manipulacemi zájmových skupin, jak říká jedna bloncka, která chce jen jedno malé tetování. Ano, jsou zájmové skupiny a každé vyjádření má barvu a pozadí, ale to je právě to pravé dobrodružství, detektivní prácička. Odhalovat komploty, hierarchie, mystifikace, rozuzlovat podezřelá napojení, dávat konfliktům dočasné, katarzní pointy.
Člověk nějak musí jít dál. Tvořit třeba poezii, ale hlavně se učit. Učit se, učit se, učit se. Cenit poznání, přestože nemá v každodenním životě opodstatnění. Nervózně probublává v hlubině nevědomí, je nekonkrétní. Rozpustile se zapomíná v nepředvídatelně proměnlivých kontextech. Opakovat si. Plout podél útesů omylů a nepodlehnout děsu ze ztroskotaných lodí lidí, kteří ztratili víru v pravdu jenom proto, že žádná neexistuje. Neexistuje, ale je. Je neproniknutelná, ta cesta. Vede. Tebe. Kam? Nevíme kudy, trpíme bludy a halucinacemi z nudy. Rudý příliv, zachraňte Kurdy. Starosti se ztrácí s příštím úsvitem.

Výstup na Babylon
Vydej se na cestu, srovnej rozdíly, srovnej si priority. Neznám tě, ale vím, že máme stejný konstrukt, jestli žiješ v téhle civilizaci, což asi jo, když čteš Artikl, plátek pražské kavárny. Médium určuje adresáta, adresát určuje sdělení. Píšu ti ze svého sezení u čaje výzvu ke vzpouře moře, aby na něm lodě cizích pravd už nemohly plout tak klidně. Neuhýbej pohledem, nebuď awkward. Nevrhej na mě žádný pohrdlivý pohled plný výčitek, že jsem vytek’ moc brzo. Skutek utek’, tak to je. To jsem já, chci to změnit, ale jde to ztuha – konkrétní jak beton, prchavé jak duha. Je to jako ty, tak chápej, k anténě babylónské věže se mnou chvátej, po signálu pátrej, tápej, není žádná jasná cesta ven. Když je něco snadné, byl to jen sen. Probudíš se zase s tělem, závazkem, vinou, ve vazkém slizu jménem čas.

Uvolni se a připrav se na facku, protože to nebudeš umět. Trest je jediná rada, kterou pochopíš – ucítíš. Když ti někdo řekne, co máš dělat, nikdy nevíš, jak to myslí. Proč ti vůbec radí? Určitě ne nezištně, ego mu stojí v cestě. Neznamená to ale ani, že to dělat nemáš. Veškeré rady a návody jsou jenom mnemotechnická pomůcka, konstrukt, který zbledne před přítomností, vlastní akcí. Můžeš po něm šplhat výš na babylónskou věž. Výš a výš, když se zabejčíš. Poslouchej všechno a všechny, kteří mají co říct. Nemáš právo si myslet, že jsi něco víc. Kdo ti to právo vzal, dal ti největší dar. Taky ten, kdo tě naučil mluvit. Pojmenovávat stromy a planety a palety barev. Na počátku bylo slovo – prázdnota vesmíru. Pak věta – buňka. Pak úleva – tečka – sex – sdělení a dělení k nezastavení, orgie dělení a přerozdělování, bludiště zrcadel a puzení k šíření DNA, pozornost něžná i zlá. A za tím vším touha, snaha najít něco, co nebylo předurčeno.

Literární směr
Vyzrát na společenské naprogramování fetem. Pak jsi přišel na to, že jsi s tím programem srostlý, že ho tvoříš. Přesto nevíš, co to bude, až to bude, protože to nikdy není definitivní. Je to vždycky infinitivní. Tak, jak to bylo dřív, už to není. Nikdo tenkrát netušil, že to dnes bude tak nádherně posrané. Ten někdo je hrozně spravedlivý, to implicitně cítíš, protože jaký si to uděláš, takový to máš. To je jediná spravedlnost na světě.

Neúnavně se na té sinusoidě snažíš nahmatat střed, a když ho najdeš, chceš si ho vzít a jít, ale nemůžeš, je moc těžký, protože je věčný – kolektivní kříž. Můžeš nést jen ten vlastní, složený z vlastních vizí a krizí, ale nedokážeš si je vůbec uvědomit, a tak to necháváš náhodě. Máš jen směr – literární směr. Potřebuješ ticho, prázdno, abys mohl psát a nashromáždit materiál pro jeho definici. Máš v hlavě konstrukt a potřebuješ ho dostat na svět. Máš v hlavě svou smrt. Nesmrtelnost. Necháváš kolem sebe plynout to živé – pravé ořechové. Bereš to jen jako inspiraci. Užasle to pozoruješ, ale to je tak všechno. Vidíš to, chceš se toho dotknout, ale pod křídly konstruktu to nejde. Pod jeho lešením se neliším ode zdi.

Někde v minulosti jsem zvolil bytí bohem, postranním úmyslem. Minulost jde změnit, ale já nesnáším změny. Všechno se navrací ke své prapříčině v nekonečných cyklech. Mění se jen role. Počet rolí je omezený, ale každý je obsazený-obsažený, a tak se srážíme. Snažíš se udělat si vlastní konstrukt, abys vyzrál na ten větší, obrátil ho ve svůj prospěch, ale vždycky se to vymstí. Impérium vrátí úder. Tak nic, miluj svého bližního a nezapomínej na to důležité. Nezapomeň naplňovat slova významem, protože jsou prázdná. Nezapomínej na useknuté pasáže válící se v propadlišti dějin, protože se nestihly vydrápat po žebříčku významu. Možná právě proto stojí za průzkum. Zaslouží si zapojení.

Věř své mysli, ale jenom trochu, je to jenom člověk. Nevěř jí o moc víc než sobě. Buď v sobě a buď i venku. Buď sám a najdi si i fenku. Až přijde ta pravá, bude receptorem pro tvůj fenotyp. Klíč zapadne do zámku. Postačí stočit jí ruku za záda a zašeptat do ucha: „Paráda.“ A porozumíš vesmíru. Zatím polykáš nevíru. Jsi upír nebo oběť upírů? Časy a strany se mění. Ode zdi ke zdi odrazy mysli. Symboly, scény. Uraženost, nenávist. Hřích být mimo. Zdání nevyhnutelnosti. Kde jsem a kde je kdo? Alkoholoví lidi v opojení. Vilní, vlivní jako děti na hřišti v ráži. Spasíš se vizí nebo propadneš do sebe. Zeje v tobě propast. Mohls taky mohutně na chvíli necítit svět a možná by ses pak probudil na pevnině nové statečné země. Hledáš jinou endorfinovou záruku. Bereš za kliku. Odzbrojující úsměv do zrcadla. Spravíš se spaním s paní bez prádla. Konfrontace. To neexistuje. To prostě je. S tím nemůžu odejít.