Přestáváme vnímat bezprostřední okolí. Měníme ho za mediální realitu. Algoritmy sociálních sítí nás izolují v bublinách.

Vějičkou jsou nám informace, možnost dozvědět se věci. Nabídky práce, akcí, sexu, ksichtů, fotky, hlášky, zprávy. Infotainment. Zprávami se spíš bavíme, než abychom se jimi vzdělávali, hledali hlubší vhled. Jde nám jen o vzhled, základní schéma. Komentujeme v diskurzu své sociální bubliny, šňupeme lajky. Nedá se, taková je doba. Sedím v klidu doma. Můj pohled nic neruší, ale člověk sám je personální bublinou, lidi sami k sobě lnou. Musíme ji aktivně pukat, vždycky se zase scelí. Musíme sami chtít. Vědět.

Děláme si domněnky, to je fakt. Jsou krásné jako pomněnky, ale vadnou. Jsou to jen provizoria, kterými vzdorujeme své nepatrnosti. Absolutní pravda jak známo není. Je jen poctivá cesta k pravdě bez trvalejší odměny. Jako počasí, neustálý pohyb, věčné změny úhlů. Jako když lovec míří na prchající nebezpečnou šelmu. Kdekdo se pasuje do role spasitele, snipera reality. Spoušť bychom měli zmáčknout, jenom když jsme si opravdu jistí. Když netrefíme, trefíme něco v jejím okolí. Bývá kolem ní narváno. Ani trefit není nirvánou. Živá je lepší.

Sociální bublanina
Zpravodajské informace z domova i ze světa se prolínají s reklamou, sviní klamavou. Zejména politickou, nickou, co jména nosí do nebe. Chce od tebe, abys jí věřil. Není divu, že u spousty lidí se setkává s takovou nevolí, že radši vůbec nevolí. „Já jsem změna,“ tvrdí náš veterinář, v náruči ratlíka. Kámoš byl dvojka Pirátů, ale přišili mu posprejované baráky. Tagoval kampaň v subkultuře. „Postavím se k tomu čelem a odstoupím. Narozdíl od někoho.“ Prý už sedí.

„Ničemu nevěřte! Hoax!“ To netvrdím. Jen že je dobré si něco zjistit o pozadí média, které čtete nebo sledujete. Většinou jde o výdělečný podnik a platí heslo: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Nebo myslíte, že si někdo koupí mediální dům, aby ho osvobodil od okolního tlaku, aby konečně mohl psát pravdu? Dřív MAFRu vlastnili Švýcaři. Někdo měl obavy z ovlivňování českého veřejného mínění. Ano, je hůř.

Nechci sparkovat antibabišovskou hysterii. Hysterie k ničemu nevede. Cestou je soucit, koexistence, intuitivní naivita. Ty v ní. Nevymezenost Země. Jdi v ní. Tendenční ještě neznamená lživé. Každé médium má určité převažující zaměření, jím je srozumitelné pro své čtenáře. Totálně objektivní je jenom ledový vesmír a jeho zákonitosti. K tomu má člověk daleko. Cizí hovno smrdí víc.

Popřít relevanci okolních informací by znamenalo umlčet sám sebe. Na okolních informacích jsme závislí při tvorbě vlastního názoru. Považovat za relevantní jen některé by znamenalo uzavřít se do sociální bubliny. Ta vás pak odnese milion mil od reality. Neposedné dítě ji praskne a vy spadnete na kočičí hlavy. Lepší bude vmístit se do davu a bez intence chytat útržky rozhovorů. To je dobrý zdroj.

Cykly Nemesis
Kromě okolních informací nás formuje taky intuice. Intuicí vlastně formujeme ty informace. Je to nástroj, kterým se informací zmocňujeme. Ona může za to, když se schoulíme do sociální bubliny. To děláme, když si nevěříme. Ona dekóduje zprávy a přikládá jim různou váhu. Zjistíme si, kdo vlastní médium, jakého je toto médium žánru a naladění. Přečteme si články nebo shlédneme obsah. To je víc než dost. Necháme to v sobě bublat, nehonosíme se polotovarem. Intuice funguje jenom tichá. Otevřeme si ji pokorou, ne přeřváváním jiných názorů. Musíme nejdřív sami nějaký mít. Každý názor má právo na život a mluví sám za sebe. Pravda se nepotřebuje obhajovat.

Snažit se potlačit něčí názor je jako snažit se potlačit lidskou svobodu. Ta je jak známo nejkrásnější. Když potlačíte něčí svobodu, potlačíte i tu svou. Když něco hejtujete, stanete se tím. Někdy si člověk nemůže pomoct. Stane se vlastním nepřítelem. Nemesis je řecká bohyně odplaty. Mocný soupeř. „Miluj svého nepřítele,“ říká Ježíš. „Pomalu ho přiváděj na společný rytmus,“ říká Dušek. Nejde o válku argumentů, to je jen skill, ani o bezvýhradnou lásku, která v našich podmínkách může být jen materialistickou otupělostí. Jde o nekončící komunikaci, cykly sbližování a vzdalování jako v psychice a vesmíru.

Zkoksované davy
Reklamy zabírají možná největší kus koláče informací, které nás denně atakují, stejně jako na internetu převažuje pornografie. Pronikají všude stejně jako sex. Třeba na Facebooku vám někdo podprahově, energeticky něco dává, inspiruje vás. Říkáte to dalším lidem, sledují ho čím dál víc. Časem tu inspiraci začne prokládat nenápadnými, nevinnými reklamami, vydělávat na vás prachy. Necítíte se vytrolení, chycení na udici, úplně vyuzení tou komercí? Samozřejmě propaguje věci, za které by dal ruku do ohně. Žrát se musí. Ale stejně je to devalvace vašeho vztahu, přesměrování jeho validity na bankovní konto idola.

To, že se nám věci, které jsme zadali do vyhledávání, vrací jako bumerang v podobě bannerů, už kvitujeme s humorem jako samozřejmost. I tím nám obchodníci omotávají kolem krku hada naší chtivosti. Vychytanost lidských potřeb nabývá absurdních rozměrů. Snadno ji zneužívají nejen firmy, ale i režimy, nejdál je v tom ten čínský. O volbách rozhoduje politický marketing. Čím blbější, tím lepší. Z politiky se stává reklama na politiku, parodie. Ano, jsme blbí. Budeme ještě blbější, pokud se informačně neemancipujeme.

Hlavně od internetu. Jenže je tak opojný. Facebook podle studií působí na mozek stejně jako kokain. Lidem pak jejich ovcovatění vůbec nevadí. Naopak, cítí se svobodnější, než kdy dřív. Nejjednodušší cesta často vede do pekel. Děcka jsou na mobilu pořád, musí se vyučovat mediální a virtuální gramotnost. Zkoksované davy hledí do mobilů. Pro osobní mezilidský kontakt zůstává pozornosti málo, zejeme ve stavu konstantního vyrušení.

Samozřejmě jsou tu i klady. Možnost rychle na něco vybrat prachy. Efektivní charita. Můžete se vykoupit z viny a pokračovat ve zhoubném blahobytu na věčné časy. Všude se tvrdí, že se máme líp a líp, zatímco půlka světa je ve válečných plamenech. Vypalují se pralesy, vymírají zvířata. Vzniká sedmý kontinent Plast, šestý smysl hejtu, taje led. Kdo jsme my? Nejsme mimo?

Démon internet
Když je nějaký produkt zadarmo, vy jste ten produkt. Je jím pár očí, do kterých váš idol dostává píár šedých eminencí. Ztotožňuje se s jejich sdělením, místo očí dolary. Inkasuje cash. Říká se tomu product placement. Budget si jím vylepšují taky filmaři. Když si hrdina lokne koly, není to náhoda. Nepanuje v tom ohledu žádný minimalismus. Statisíce, miliony. Podle toho, v jak velkém stádu recipientů se zrovna nacházíte.

Až se někdy naleznete v kolotoči kliků, do kterého nevíte, jak jste se dostali, ani jak se z něj dostat ven, dostanete pocit, že ztrácíte čas, jako byste byli v práci, kterou děláte jenom pro peníze, abyste si jednou v budoucnu splnili svůj sen, vězte, že v práci opravdu jste, akorát vyděláváte někomu jinému a prodáváte zadarmo svou pozornost. Až skončíte, budete úplně vyprodaní. A váš sen? Včera bylo pozdě.

Opusťte klávesnici, myš a démon internet. Plavte. Zaměstnejte svoje ruce vodou. Dlouhými tahy se odrážejte a vnímejte její něžný, nekompromisní odpor. To je realita. Pak můžete zase do práce, aspoň jste se nadechli. Dýchejte co nejvíc. Plavání je o dýchání. ∞