Můžu třeba definovat rest-art. Ten stojí v opozici k re-startu. Odpočinkové umění maří nový začátek. Můžu psát o tom, jak správně žvýkat kát. Nebo o vzrušení z rušení. Ne, zavřu oči, hrábnu do strun a zaposlouchám se. Doplním akord dalšími zvuky. Dup, lusk, tlesk, mlask, ticho. Nechám všechno náhodě, protože pointou je tempo.

Celý první odstavec vždycky putuje do koše. Na začátku jde totiž jen o akt vůle vzít propisku a vlastní myšlenky do ruky. To, čím začnu, je dílem náhody. Použitelné to začne být, až když se rozhostí tempo. Tempo je univerzální radost pramenící z psaní nebo čtení. Nebo třeba ze vztahu s člověkem. Je to dočasné štěstí z náhody. Náhoda je čin a tempo je činnost. Náhoda nás odrazí ode dna nudy a my z vděku vyvineme vůli. Začne to šlapat.

Zkosený úvod
Před chvílí jsem ještě netušil, o čem budu psát, ale už to má spád. Navázal jsem spojení. S prvními řádky to nemá nic společného. To byly jen výkřiky do tmy. Přesto jsem je musel napsat. Je zvláštní ty pionýry tvořit a přitom vědět, že jsou předem odsouzeni k zániku. Jsou jako první linie vojáků, která vyráží ze zákopů. Připravený nepřítel je do jednoho skosí kulomety. Jejich smrt ale není zbytečná. Momentem překvapení získali prostor pro bratry v druhém voji.

Ztuhlý běžec se nejdřív musí dostat do tempa, do tepla. Soustředění se na činnost nepřichází automaticky. Musím to chtít, pustit se do toho celou bytostí. Múza musí vidět, že ji chci. Pak pomůže, začne to jít samo. Každá myšlenka mířící mimo zpomaluje. Každé spočinutí stojí další úsilí při znovunalezení tempa. Znovu se do něj dostat může být těžší, než bylo vůbec začít. Oč je ale pokračovat těžší, o to je nové tempo pevnější. Představa, že může vlastnit múzu, že na ni získal recept, vede člověka ke krachu. V životopisech úspěšných lidí často najdeš nějaký ten osobní bankrot. A to, že ho přijali s pokorou. Zaťali zuby a poučili se.

Nabýt beat
O nucené pauze to člověk nesmí vzdát. Musí ji přetrpět, aby se z ní nestala věčnost. Znova to najít, valit a solit. Je to zázrak, který za tebe nikdo neudělá. První zavolání do tmy nikdo neslyší, nevidí, nevěří. Pokud to křiklouna zdrtí, zanikne v latenci prázdnoty. Tvrdí, že to nešlo. Nikdo neodpověděl. V tom momentu se člověk rodí a umírá.

Tempo nemusí být jen pozitivní. Z malé kuličky se může stát lavina silnější než člověk, který zapomene, co vlastně chtěl. Setrvačnou silou bloudí v kruhu, ve strachu, že už by nic nového nedokázal rozpumpovat. Pokračuje v čemkoli, i když ho to ničí. Člověk se totiž cítí člověkem jenom v tempu. V rozličných činnostech metaforizuje, ospravedlňuje svůj srdeční rytmus, který vznikl nesmírnou náhodou, kterým přispívá do koncertu přírody, vesmíru, společnosti, nebo jak bys to nazval. ∞