Původně měl tento článek zcela odlišný záměr, jiné směřování, specifický cíl. Jenže v době vzniku tohoto článku byla situace natolik fluidní, že psát něco se čtrnáctidenním odstupem od vydání je přinejmenším složité, nejisté, a skoro bych řekl, až hloupé. Jenže vyjadřovat se směrem k východním hranicím Evropské unie a k tomuto kolosálnímu selhání autokrata, jehož činy ovlivní celý svět možná na desítky let dopředu, mi nepřísluší, jelikož k tomu existují povolanější osoby. Proto mi tedy dovolte hovořit v následujících odstavcích o fascinaci, která sémioticky pableskuje okolo středu, nukleárního jádra lidského prožívání.

Píšu tedy tento text s vědomou přítomností konfliktu, jenž stojí v každém lidském aktu, jímž se vztahujeme ke světu. Souznění a porozumění, k nimž jako cítící bytost inklinuji, ponechám tentokrát stranou. Slova nejsou schopná vyjádřit nuance, vnitřní pnutí, natož pak rozpor, který se odehrává uvnitř mysli, když se pokouším vztahovat k současnému jaru. Všechno přestává dávat smysl, mezi lidmi podobného jazyka a smýšlení se vytvářejí nepřekonatelné propasti, které se však o pár set kilometrů západněji zasypávají solidaritou, soucitem a skutečnou pomocí.

Svět se zbláznil a konflikt hrozí rozlít se jako voda z rozbité sklenice do světa. Nikdo nezůstane ušetřen. Média fungují jako nositelé pravdy, jenže je tak snadné tu pravdu obrátit v lež a tvářit se, že je to všechno jenom otázka znamének vytknutých před závorkou. Ale není. Je to souboj mezi světy, mezi ideologiemi, mezi dobrem a zlem. Nemá smysl si cokoliv nalhávat. Dochází ke střetu, v němž jsme byli vždy. Z hybridní války se stala fyzická válka s mrtvými na obou stranách. A nám kromě modliteb zůstává možnost: konat.


Fascinací k privátním světům
Ve skutečně žitém životě je třeba se neustále zastavovat, usměrňovat vlastní kroky a vnímat hraniční situace, kdy se odděluje zrno od plev. Velmi účinným a vědomím dobře ovladatelným nástrojem se jeví především princip fascinovaného vnímání. Všeho: světa, prostředí, lidí, jakékoliv součásti, která v daný moment hraje podstatnou roli. Údiv stojí v samém základu bytostného vnímání čehokoliv, co se nabízí, co se chce stát zjevným a jako takové zprostředkovat pomocí sémiotického lidského myšlení.

Lidská psýché disponuje obrovskou škálou schopností, jež mohou, pokud se jim věnuje dostatek času, píle a práce, vést k takovým dovednostem, které by mnozí nejspíš ani za dovednosti nepovažovali. Mám tím na mysli například vkus, postoj, jímž se stavíme k předmětnému světu v našem okolí. Fascinovaný pohled je něco, co jsme všichni museli zákonitě alespoň jednou prožít, jenže v důsledku plynutí řeky času způsobující de facto zapomínání, odlišných životních zkušeností a různou mírou z výše vyplývajícího cynismu, jsme se přestali dívat očima udivenýma, tázajícíma se a hledícíma na vše viděné jako na něco spatřené právě teď a právě tady, vždy originálně, a navíc bez jakýchkoli předsudků.

Ztracená slast bytí
Fascinace či údiv je dědictvím dětského, prvotního a nezkaženého vztahování se k naprosto nové a neznámé skutečnosti, jež je nám bytostně cizí a během dospívání si k ní teprve budujeme vztah. Jedná se o neukončený proces a právě jako na proces bychom se k němu měli vztahovat. Údiv je stesk po ztracené kráse, lásce, tušenému a archetypálnímu, vždy v podvědomí přítomnému, jenže nejčastěji nevyjádřitelnému.

Když se necháváme touto esenciální hodnotou unášet, vnímáme krásu ze stvořeného či ono všemi způsoby mimeticky ztvárněné, musíme se z mnoha důvodů vzdát lingvistické kategorie přítomného času. „Jenom časem čas je překonán,“ píše T. S. Eliot v prvních verších překrásné básně Čtyři kartely. Temporalita se materializuje ve viděném, ale my sami jakožto vnímající subjekty se propadáme do subhistorického prostoru, kdy se čas stává zcela nepodstatným. Fascinace si tak paradoxně vyhrazuje čas sama pro sebe tím, že jej ignoruje, činí z něj nepodstatnou a vůbec neurčující linii percepce.

Pokud se dokážeme přestat dívat na hodinky, přestáváme být otroky času, začneme vnímat jiný čas, ten, na nějž jsme s vynálezem měření zapomněli, čas světla během dne, čas tmy během noci, přirozený řád, jenž nás utvořil takové, jací jsme. V mytickém bezčasí začne najednou vše dávat větší smysl, hříčkou je, že je to způsobeno i tím, že právě tehdy vystupují naše smysly ze své kazajky a odměnou nám jsou donaha svlečené vjemy. To není jen jazyková hra. Smysl – smysly.

Podivujeme se tomu, na co za běžných okolností nemáme čas, čemu se naše smysly nemají čas věnovat, jelikož nejsme schopni se nad tyto hraniční stavy povznést. „Jenom čas časem je překonán.“ Opět metafyzický Eliot.

Fascinace plyne z touhy po poznání. Anebo touha po poznání znamená s údivem sobě vlastním přistupovat i k na první pohled zcela banálním, a proto snad nezajímavým skutečnostem. Spěcháme ráno do práce, míjíme domy, kolem kterých jsme procházeli alespoň tisíckrát. Čas je bytostně přítomen, protože během začátku dne chceme všechno stihnout, zbytečně nespěchat, a hlavně nepřijít pozdě. Tehdy se fascinovanému vztahování se ke světu nedostává možnost být součástí zorného pole. Čas ovládá a manipuluje.

Na hranici tušeného
Když však totožné místo navštívíme v odlišném kontextu a se záměrem, například podívat se, jak to tu ve skutečnosti vypadá, čas přestává být dominantní a určující veličinou. Bereme sami sebe na výlet a naše vědomí to vnímá. Má prostor se zastavit a my s ním. Uprostřed ulice vzhlédneme k nebi, odpoutáme se konečně od všeho vizuálními prostředky útočícího parteru. Dostavuje se zvláštní pocit něčeho snad až nemístného. Čas se skrývá za horizont událostí, protože najednou máme možnost se rozhlížet, pozorovat, vnímat kontinuitu prostoru, soustředit se na diskontinuitu, objevit ji v náznacích, položit si otázky, proč je toto území ztvárněno právě takto a ne jinak, proč to nešlo provést jinak. Natahujeme ruku a fyzicky se dotýkáme materiálů využitých při stavbě, bereme svou vnímavost na výlet, cvičíme ji, vědomě s ní pracujeme a vytváříme tak vkus. Jsme na hranici tušeného, vzýváme vlastní představivost a necháme se jí unášet.

Právě tehdy jsme mimo čas a je to tak dobře, je to žádoucí a my jsme s to být lidmi, bytostmi tázajícími se po smyslu všemi smysly, kteří tupě nepřijímají vše, co je jim někým naservírováno. Udiveně se ptají, proč jim to bylo právě takto předpřipraveno. Údiv stojí v samém základu vztahování se ke světu, v němž žijeme. A život je především k úžasu. Na to bychom neměli zapomínat ani v této konfliktní době. Je přece jaro a všechno kvete. Vezměte svoje vnímání na výlet.