Chtěla už jít, ale vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Koukal jsem na ni, jak nic neříká. Koukal jsem na ni, jak něco říká. Něco jsem říkal a ona poslouchala. Nevím, čím to je, nevím, jak to říct, nevím, jestli má smysl to nějak říct. Nevím, jestli cokoli, co jsem dosud řekl, mělo nějaký smysl. Nevím, jestli to, co se pořád snažím říkat, má nějaký smysl. Život mě jako užovka žábu vsakuje do tlamy a tráví v útrobách. Samota mě devastuje jako jaderná bomba.

„Jak to máš s tím přítelem?“ „Nijak.“ „Povídej.“ „Říkal, že má špatně období a potřebuje čas.“ „Špatné období?“ „Jo.“ „To zní jako definice podzimu. Sorry, baby, uvidíme se na jaře. Co kdyby se tady teď objevil? Žárlil by?“ „Myslím, že ani ne.“ „To je dobře.“ „Proč?“ „Kdyby žárlil, cítil bych se blbě. Má nějaké zajímavé koníčky?“ „Rád hraje hry a čte.“ „Co?“ „Přemýšlecí věci.“ „Jaké?“ „Mansona.“ „Jakého Mansona?“ „Teď nevím, jak je jménem.“ „Najdeš mi ho na Googlu?“ „Na Googlu?“ „Jo.“ „Dobře. Mark Manson. The Subtle Art of Not Giving a F*ck.“ „O čem to je?“ „O tom, že člověk má jenom omezenou kapacitu na věci, kterými se může zabývat.“ „Hm.“ „On se tak bojí, že bude mrhat svým časem na něco zbytečného, že radši nic nedělá.“

Dívám se hadovi do očí. Sloužit životu je pud. Včera jsem četl v Tvaru o Werneru Schwabovi. Udusil se ve spánku. V pětatřiceti. Asi zvratky. Dělal divadlo. Co se nedostane ven, jako by nebylo. Můžeš se klidně stavět na hlavu. Svět patří finančním predátorům a angažovaným hercům.

Proč tady sedím? Proč jsem ve vězení? Proč jsou věci tak, jak jsou? Proč jsem se k sobě přestal chovat jako k lidské bytosti? Tento hrozivý fakt si teď uvědomuju. Taky si uvědomuju, že je mi to putna. Mám rád tuhle masochistickou zábavu. Vezmu propisku, papír a napíšu si: „Člověk, aby si mohl užívat, musí umírat.“

Hodina angličtiny
Anglán vždycky v pátek doučuje jednu malou holku. On se oversnaží, ona je znuděná, zívá a rýpe se v nose. On tělem i duší vysvětluje nová slovíčka, ona ho sleduje jak divadlo. On se jí ptá, jestli je unavená, ona na to, že ne. On se jí ptá, jestli je smutná, ona na to, že ne. „Ale vypadáš dneska nějak smutně.“ Směju se na ně. Anglán se směje zpátky. Vždycky mě vesele zdraví, i když se neznáme. Holčička vypadá smutně. „Do you have any unresolved childhood trauma going on?“ napadá mě. On ji za něco pochválí, ona se rozsvítí. Ne jako když se rozsvítí lustr. Nenuceně, jako když slunko vyjde zpoza mraků. Pak zase zajde. Takové ty dny, kdy je na nebi spousta mraků, ale taky spousta modrého.

S učitelem tvoří jing a jang expresivity a introverze. Protipóly se sblíží, když si sesednou, aby četli z knihy. On se ztiší, ona začne víc spolupracovat. Už není tak roztomilá. Dostává se do hry. Zapadne do své role. Komunikuje. „Let’s begin a tour. I’ll show you this, I’ll show you there. A tour,“ říká učitel. Ona zívne a roztáhne přitom labužnicky ruce, jako by od něj odkoukala teatrálnost.

K mému stolu si sednou dvě týnky, aniž by se na mě podívaly. Šermují mobily a vapují. Šíří sladký zápach. Pro malou přichází táta. Učitel říká, že je všechno v pořádku. Ona si nazuje růžovou čepici s ušima a chytá tátu za ruku. Usmívá se a pozoruje, jak lámanou angličtinou konverzuje s Anglánem.

„Já si sednu na druhou stranu stolu a vůbec tě nebudu rušit,“ říká Davidova holka, která se tu najednou zjevuje, „nevadí?“ „Tam se to za chvíli uvolní,“ ukazuju na Anglána, který se ještě vykecává, ale je na odchodu. „Dobře,“ dává si na můj stůl kabát, „tak já si zajdu pro kafe, a pak si tam sednu.“ „Díky. Já mám tady takový průzor.“ „Jasně, abys viděl.“

O půl hodiny později jdu za ní, když si k mému stolu přisedne trojice postarších žen, ze kterých táhne slivovice. Hodím jí na stůl ukrajinské kokino. „Když píšu, jsem smrtelně vážný,” omlouvám se. Pokecáme. Kokino si beru zpět, protože je veganka. Sedí v křesle, kde předtím seděl Anglán a já tam, kde seděla holčička. Začnu zívat. Asi jde o to, udržovat toho druhého v adrenalinu. Proto jsou školy tak psycho. Schválně.

Vlastní střední cestou
Co nejvíc člověka odradí je, když se za něj druhý stydí. Před kýmkoli. Zároveň to nesmí být opak studu. Nejde o to, zvolit střední cestu, ale vlastní cestou. Teda cestu. Vlastní cestou je časopis Bernardu, jehož název je psaný divným fontem, takže to vypadá jako Nasty cestou. Pořád lepší nasty cestou než střední cestou. Ten pojem nic neříká. Každý má ty póly jinde.

Když už, tak vlastní střední cestou. Aby to byl střed mezi tvými vlastními extrémy a ne jen nějaká momentálně společensky převažující normalita. Proti ani zpět ani vpřed. Jsem jen tím, čím jsem. Nepotřebuju se nikam cpát. Jenže člověk se nemění. I když se stane vlastním, pořád je stejně lačný. Pozornosti. Úplně mizivý být nedokáže. Něco znamenat přece jen chce.

Napadá mě, že být vlastní možná znamená být přítomný. Vlastně je anglicky actually. Aktuálně. Začíná hrát Heroin. Poslouchat nebo pokračovat v myšlence? Život nebo psaní? „When I put the spike into my vain, man, I tell you things aren’t quite the same.” Když vezmu do ruky pero a začnu jím jezdit po papíře, všechno se změní.

Přijde pár a sedne mi do průzoru. Říkají, že městských lišek žije čtyřicet na kilometr čtvereční, zatímco v přírodě jen tři. Ty městské jsou prý míň agresivní. „When I’m rushing on my run and I feel just like Jesus‘ son.” Najednou nechci být sám, potřebuju nějakou společnost, abych jim mohl konkurovat. On si dává kafe, ona mojito. Povídají si.