Vždycky, když jsem někde četla nebo slyšela slova „lesbian, gay, bisexual, transgender“ zarazilo mě, proč se lidé tak silně identifikují na základě sexuální identity, která je výsostně intimní a během lidského života vysoce proměnlivá.

Částečně mi odpovídá Barbara Hacsi, moderátorka magazínu Q, kterou jsem zpovídala do článku na náš web. „Samozřejmě se potkáváme na akcích pro homosexuály, ale nemám pocit, že bychom se nějak společně vyvíjeli, za něco bojovali, chtěli se někam dostat, jako jedna velká homorodina.“ Barbaru mi pak o pár dní později doplňuje rozhovor ve starém čísle Živlu (#28), kde filozof a politolog Pavel Barša hovoří o nutnosti uvědomění si skutečnosti, že každý z nás má identit více a některé jsou navíc zkřízené, nejedná se tedy o čisté prototypy, které bychom mohli najít ve slovníku pod hesly „gay“, „transgender“ nebo dokonce „queer“, pod nějž se zahrnuje vše, co není normální, běžné, obvyklé.

Existuje ale něco jako „normální sex“? Je to misionářská poloha, kluk nahoře a holka dole? Existuje něco jako „kluk“ a „holka“ nebo prostě máme k dispozici dvě různé formy těla a to, jak se uvnitř zabydlíme, je už jenom na nás?

„Gender fuck“, tedy záměrné narušování bipolárního systému sexuální identity žena / muž tak nakonec vede k „mind fuck“. Kdo z vás nikdy nezapochyboval o své sexuální identitě nebo se nedostal do situace, která ho donutila se na sebe podívat tak trochu jinak? Nakolik pak taková zkušenost otřese žebříčkem hodnot, ukazuje nejen na schopnost sebereflexe, ale zejména na míru otevřenosti přijímat něco, co je zásadně jiné. Vždyť sexuální identita je v nás budována od narození, je upevňována v rámci přiřazovaných sociálních rolí a rozvíjí se ve společenských kontaktech.

A právě společnost určuje, nakolik jsou hranice jednotlivých identit nepřekročitelné. Za posledních pět až deset let se v Česku „lidé stali tolerantnějšími, zajímají se, mladí gayové a lesby se čím dál tím častěji vyoutovávají v mladším věku a tím přispívají k tomu, že většina může poznat menšinu a být méně homofobní. Všechno se pořád mění, dle mého k lepšímu,“ pokračuje Barbara.

Starší generace tak může současné „uvolnění mravů“ vnímat jako ohrožování mravní výchovy mládeže, ale možná se jedná jen o strach z budoucnosti, kterou si nedokážou představit. Vždyť pokud mluvíme o queer, jedná se právě o jinakost a nikoli o hnutí, jak vysvětluje Barbara: „Nemyslím, že by u nás existovala nějaká queer subkultura. Někteří o sobě říkají, že jsou queer – raději než jen lesba. Mají pocit, že queer jim dává větší prostor, že lesba je malý šuplík. Já myslím, že se to moc řeší. Pojem queer vlastně nemá jasnou definici, tak je těžké hledat, co už je queer. Navíc queer můžeme dělit na komerční a alternativní, z čehož vyplývá, že nebude existovat žádná celistvá queer množina lidí.“