Je to padesát let, co ho to napadlo. Je na čase se nad tím zamyslet, pak už bude pozdě. Je na čase vzpomínat právě teď.

To heslo je „get rich or die trying“, ne „try dying“. Dneska bychom se mohli pálit na protest proti tomu, že se pálí pralesy a nikdo s tím nic nedělá, že se pálí do lidí v Sýrii a v Jemenu, že se pálí plasty a zároveň vyrábí, je toho tolik, ale s tím se prostě musí žít, musí se žít. To je každému u prdele, že se upálíš. Je to dojemné, jak trpíš, ale svět se točí dál. Každého to dojme jen na chvíli, pak ho zase dojme něco jiného. Čin, čin, odvážný čin, fráze, blabla, za chvíli to omrzí. Když ti plakali na hrobě, plakali sami nad sebou. Nejspíš si řekli: „Vidíš, jak to dopadá, když to člověk moc řeší. Jedem na chatu.“ Myslels, že jsi Ježíš, Hus, ale co tvoje zodpovědnost k sobě, k matce? Jediný, koho to opravdu probudilo, byla tvoje máti. A ty.

Za performance big up. Vymyslels to celé sám, one man show. Ale nestačil by studený oheň, suchý dým, pár ran pendrekem a pár let v kriminále? Nebo si jen nechat narůst vlasy? Asi ne, chtěls z té klece ven. Zároveň jsi ji moc miloval, abys ji opustil, tak jsi v ní zemřel. Každopádně ses zapsal, tvůj duch je tady stále. Obětoval jsi ho myšlence. Měsíc před svým skonem jsi chtěl obsadit rozhlas, ale ve svém okolí jsi nenašel potřebné zapálení. Říká se, že člověk vyluzuje nějakou vibraci a na jejím základě pak přitahuje podobně naladěné lidi. Možná jsi měl sám slabou víru. Místo aby ses naštval na sebe, naštval ses na lidi. Pak se ti to vrátilo.

Cos těm lidem tak vyčítal? Že hrdinně nenalítávali do plamenů svobody jako mouchy do táboráku? Že žili dál s věšákem, plácačkou a čepicí? Byla v tom mladická nekompromisnost, zpupnost. Já se tady zapálím a vy se chytněte za nos. Kdyby ses někomu se svým plánem svěřil, možná by tě propleskal a vrátil do reality. Žes to nikomu neřekl, znamenalo, že sis tím nebyl jistý. Byla v tom dětinskost, černobílost. Už ty protichůdné požadavky – zakázat cenzuru a zároveň zakázat vydávání okupačních Zpráv. Podobně protichůdné jsou pohledy na tvůj čin. Vlastně zbytečně – nikdo nemá právo soudit. Je odvěké dilema, jestli je sebevražda odvážná nebo zbabělá. Asi obojí. Co se týče způsobu provedení – polít se v mrazu benzínem a škrtnout sirkou zbabělé určitě není.

Sebevražda nás fascinuje. Spáchalo ji tolik lidí, ale nikdo stejně neví, jaké to je. Všichni zmizeli. Můžeme se jen domnívat. Sebevražda nás fascinuje jako oheň. Sebevražda ohněm je fascinující dvojnásob. Hororová představa té bolesti. Říká se, že každý by se měl v životě spálit, ale takhle? Zkusils předtím razanci toho živlu? Jak jsi z něj mohl nemít respekt? Sebevražda je jít vědomě proti pudu sebezáchovy, sebeupálení navíc proti jednomu z nejzákladnějších reflexů těla. Ublížil sis až na dřeň.

Mnich
Protestoval spíš než proti okupaci proti spoluobčanům, mateřské zemi, matce, sobě. Protestní sebevražda, atentát na svědomí národa. „Potřeboval jsem vztek, abych to udělal,“ řekl ošetřovatelce v nemocnici v rozhovoru, který je k nalezení na YouTube. Inspiroval se u vietnamského mnicha, který to měl ale promyšlené líp – našel pro svůj čin podporu komunity, která mu s ním pomohla. Odlehčila mu od karmické zátěže sebevraždy, která je napříč náboženstvími a snad i ateismem vnímána jako nejtěžší hřích.

Kolegové mnicha oděného do lehkého oranžového roucha bohatě zaplavili benzínem a dodali mu jiskru, takže si mohl hledět svého a zůstat pohroužen do hladiny alfa, ve které obdivuhodně setrval i během hoření, viz obal debutového alba kapely Rage Against the Machine. To vše před publikem souvěrců, fotografů a novinářů. Žádnou z těchto vymožeností Palach neměl. Hořel sám a nějaký nechápavec ho ještě hasil. Hořel nedostatečně, sám se těžko mohl dostatečně polít. Mnich byl starší muž, možná osvícený, Palach mladé tele, opravte mě, jestli se mýlím. Neměl fotra, limit revolty. Mnich setrval v sedu, Palach utíkal. Ani jeden ale nevydal hlásku.

Stereotyp hranice emoce nic hra
Někdy se ve svém stereotypu dostaneme až na hranici únosnosti. Chceme se zbavit toho, co jsme si dosud hýčkali. Vznikne emoce, expanze ega, která nám má dopomoci ke změně, ale jen když ji použijeme správně. Ta emoce se musí nejdřív trochu ignorovat, aby mohla prokázat svou pravost. Uzemnit. Musíme s ní chvilku žít, sžít se s ní, zbavit ji její agresivity, ale zase to nepřekombinovat, protože emoce se dá použít jen spontánně. Použít ji spontánně, ale ne zbrkle. Nenásilně, mimochodem. Důležité věci se dějí mimochodem. Ty, které se dějí na sílu, se obrátí proti nám. To, co nás obklopuje, je odrazem našeho vyzařování. Zasáhneme-li do toho, tneme do živého. Poneseme následky. Musíme si to rozmyslet. Udělat něco spontánně znamená udělat to tak, že toho potom nelituju. Spontaneita může být intuitivní, ale i promyšlená. Prožiju emoci uvnitř na sto způsobů, a pak to udělám úplně jinak. Udělám to, až když to pro mě přestane být palčivý problém. Nesmím na tom viset jako na jediné možnosti.

Dá se takhle spáchat sebevražda? Asi jen za předpokladu, že ji člověk opravdu spáchat chce. To asi možné je, ale ne u sebevraždy Palachova typu, kdy jde o společenské gesto a navíc velmi bolestivý způsob. Člověk to bere jako oběť, musí to naplánovat, musí se k tomu donutit. Když přežije, pod tíhou bolesti toho musí litovat, pod naléhavou výčitkou zmučeného těla. Těla, které je tvoje země, tvoje z ní – z matky. Něco, co ti zcela nepatří, tu teď ohořelé, ztrápené umírá a má vstát z mrtvých jako národní hrdost? Moc ambiciózní plán. To by chtělo jinou inscenaci, aby se Palach stal národním Ježíšem. Musel by zemřít dílem rukou netečného lidu, dílem okupační moci, aby nastaly nějaké kolektivní výčitky svědomí. Prostě by říkal pravdu. Tak by zrušil cenzuru a usvědčil režimní Zprávy ze lži. Místo toho četl Zprávy a zabil se sám.

Rýma mesiášů
Přes všechny nedostatky se jeho čin stal epicentrem zájmu veřejnosti. Vzbudil pozornost, jak si přál. Spíš než jako impuls k revoltě ho ale národ přijal jako mučedníka. Palach hořel pod svatým Václavem, kterého zamordoval jeho bratr Boleslav (nesvatý). V posledním koresponďáku kámošovi se Palach podepsal jako Hus. O třicet let dříve Edvard Beneš obětoval národní hrdost (duši) pro zachování národního těla. Palach teď volil jít do boje, do plné palby.

Těžko říct, nakolik to byla sebevražda a nakolik „akce“, jak tomu říkal. Nejspíš obojí. Mělo to všechny formální znaky sebevraždy. To, jak se ji podařilo zmedializovat a, při vší úctě, zidealizovat, je překvapivé. Doba si svého Palacha asi žádala. Kdo jiný se měl upálit, když ne Palach, student historie? Byl k tomu až nelítostně vtažen souhrou okolností společenských i rodinných. Přesto šlo o čin svobodný. V tom je přes všechny výhrady jeho síla. Dopřál nám tu strašně krásnou vteřinu zapomnění. Studente, zhasnou a budem zasvěceni.

Sebevražda je jediný nesmysl, který má smysl. Když ji někdo spáchá, ostatní si uvědomí život. Víc si ho váží nebo naopak míň, na chvíli odlehčí jeho tíhu. Je to takové odvzdušnění. Její schvalování, potažmo adorace je ale ošemetná, protože jak prokazují psychologické průzkumy, sebevražda je jako rýma. Nakažlivá.

Nakazil se jí Palach a svým příkladem infikoval mnoho dalších. Nakazí se další a další mesiáši. I u Ježíše to byla tak trochu sebevražda, ale důležité je, že nepřímá. Dovedete si představit, že by se zabil sám? Věděl, že ho ukřižují, jen před tím neutíkal. Přijal svůj osud, který si nezvolil. Palach přijal osud, který si zvolil. My si můžeme zvolit, jak to vnímat. Můžeme přijmout jeho interpretaci, to je to nejmenší, co pro něj můžeme udělat. Vzpomenout si, zamyslet se, proč toho mrazivého odpoledne následoval své zapálení až na samou hranici. Vzpomínkou pocta se vzdává. ∞