Není důležité, co se koná, ale v jakém prostoru. Vždycky si sedám do rohu, člověk tam má největší moc.

Za nejvyšší, nebo možná nejpřirozenější formu umění považuju šourat se prostorem a všímat si věcí. Nezasvěcení to považují za flákání, já tomu říkám situovat se. Díky svému pohybu získávám souvislosti, nevytvářím nic menšího než svůj dojem. K tomu se musím odosobnit. V inkarnaci vztahů a cílů člověk vždycky slouží nějakému účelu, který si původně sám zvolil, ale v nepřehledném sledu akcí a reakcí pocit svobody pozbyl. Žene se za něčím, ví, za čím, ale už neví proč, žene se už jen pro tu rychlost, ve které ho udržují kolečka, která se k němu v soukolí připojila. Přestat by znamenalo zadrhnout celý stroj. Původní volbu učinil on, ale ztratil s ní kontakt, takže viní všechny kolem. Vyžaduje od nich vděk, vzbuzuje vinu. Přitom má pocit, že mu to naopak dělají oni. Oni jsou zrcadlem. Vinu a vděk chce sám po sobě. Zaklíná je. Neužívá si. Je oddělený. Na trestné lavici. Bloudí sám vyprahlým městem, v troubě prostoru je spáleným těstem.

Zrcadlo je falešný prostor. Dělá dojem rozlehlosti, ale ve skutečnosti je to past. Zaměstnává nás víc, než by bylo zdrávo. Je to největší droga, snad proto, že je tak dostupná. Není to jen ta deska v koupelně věrně nás odrážející, ale taky třeba sociální sítě. Selfíčka. Když se fotíme, stvrzujeme svou existenci. Získáváme nad sebou moc, nepotřebujeme nic a nikoho. Je to falešný Bůh. Místo víry, že můžu něco dokázat v každodenním životě, místo akce k seberealizaci, místo ponoru do svého údělu (autenticity) mám jen tuhle falešnou cetku a pocit, že komunikuju. Je to zlo. Když potřebuju fotku, vždycky radši někoho požádám. V poslední době už se nechávám jen kreslit. Jediné, co není zlo, je to, co sami vytvoříme. Když se v prostoru zorientujeme vlastními silami. Autenticky ho interpretujeme.

Změna prostoru je život. Moderní mánie cestování. Mně stačí jedna změna a na tom dalším místě zase můžu klidně nějakou dobu fungovat/stagnovat. S novým prostorem totiž přijdou i nové myšlenky a ty je třeba pořádně prodýchat. Prozřít prostor. Nechápu trmácení se z místa na místo. Chápu, že jenom jízda přináší ten opravdový cestovní rauš, ale setrvání přináší ten pravý cestovní zen. Vytvořit si prostor k nemotivovanému pohledu. Když jsem se vrátil z Austrálie, vyděsila mě ta „nahňahňanost“, množství aut a zástavby, odvykl jsem tomu. Akustický smog – ticho je taky prostor. Klasický smog – smrad. Vizuální smog – všude reklamy. Svoboda druhého končí tam, kde začíná ta moje. Každý má svobodné právo nečíst pičoviny. Televizi i internet vypneš, ale město ne. Musíš do lesa.

Průzor
Duší prostoru je pohyb. Chvění listů ve větru, hejno holubů v městské zástavbě, pohled člověka. Holubí trus. Někteří lidi dávají na římsy ostny, aby se na ně ptáci radši napíchli. Cizí člověk přináší určité znejistění, narušení hegemonie, adrenalin. Válka pohledů, odvedení pozornosti. Pozornost odvádí taky myšlenky, ten druhý v naší hlavě. Jsme pořád na roztrhání mezi minulostí a budoucností, nemůžeme se uvolnit. Bojíme se, že bychom se ztratili. Pak se zastavíme a procitneme skrz nějaký detail. Zacítíme se divně, že jen tak bohapustě a bohorovně hledíme. Má to nějaký smysl? Má. Vidíme. Vidíme jako nikdy. Když se zapomeneme, spadneme do klína tomu, co je. To neznamená, že máme být sochami. I vědomí bez Já je osobou.

Tělo je taky prostor. Zvláštní prostor, kterým jsme. Pro někoho jiného je naše tělo na pohled živé asi jako auto. Jen nějakým zvláštním zázrakem se toto tělo pohybuje a mluví, jako když auto nastartuje a odjede. Je to možné díky mechanismům, kterým většina z nás rozumí jen málo. Přesto nad nimi málo žasneme, bereme je jako samozřejmost, protože jsou všude kolem. Tělo je prostorem, který odkazuje k dalším prostorům. Je průzorem. Vědomí se vlévá do prostorů a věcí, přivlastňuje si je. Říkáme tomu láska, ale může to být i nenávist. Brát si něco za své. Záleží na nás, jak se chováme. Člověk nemá jen pud sebezáchovy, ale i smrti, jak upozornil Freud. Lidi se sebe navzájem zmocňují, už pohled je dotykem.

K pojmu prostoru se pojí taky pojem času. Čas je tlukot srdce, gravitace, rotace, neustálý pohyb. Čas je opotřebení, které Sartre označuje za jeden z hlavních rysů přivlastnění. Jiným je zničení. Kuřáci se podle něj zmocňují prostoru tím, že pálí tabák. Stárneme. Za sto padesát let budou na světě úplně jiní lidi než teď. Nejsme víc než buňky. Reprodukujeme se v posloupnosti. Tu v posledním století narušuje globalizace. Mizí tradice, stává se pouhým folklórem. We all live in America.

Časoprostor
Nic tě nemůže překvapit. Z parkoviště do parku a z parku do Billy. Z Billy na lavičku na náměstí sníst, co sis koupil. Koupil sis to samé, co včera. Kefír a kompot. Všechno je známé. Mrakodrap, stromy, lidi. Křivky jejich tváří, pohledy, potřeby. Vzdálenosti, neschopnost, nemožnost se sblížit, nabažit. Absence zázraku. Jdeš kolem řeky, všechno je staré stejně jako nové. Za tebou ve stejném úhlu jako včera tvůj stín. Jde za tebou jako minulost. Před tebou pořád stejná budoucnost. Jen občas si představíš, že by mohla být jiná. U čaje se zastavíš, rozjímáš. Máš čas, než se vylouhuje. Náhodné seskupení lidí, můžeš žít přítomností. Nohy ti tají, okamžik je zralý, ale za chvíli se začne kazit. Začne se ti rozvazovat jazyk. Energie začne vřít. Co dělat?

Tvůj den má jepičí život. Beruška, taková ta žlutá, ti vzlétá z marného ramene. Mírně znaveně se otáčíš, po bradě něco taky leze, pak po líci. Dopsala propiska. Vracíš se stejnou cestou, už je tma. Svítí lampy. Stín tě předbíhá a zase se vrací. Minulost si tě nadbíhá. Trápí se křivdami, řve jak tur. Zpíváš si Morrisona: „He went down south and crossed the border, left the chaos and disorder back there over his shoulder.“ Lehneš si do trávy a díváš se na hvězdy. Občas letí družíce. Padá hvězda. Nic si nepřeješ. Odpouštíš. Prosíš o odpuštění. Nenávist předchází vinu. Zítra se zase minu. Skončím na začátku. ∞