Nic mi po tom není, jak na to půjdeš. Ale jako každému mi záleží na budoucnosti lidstva, která se dnes jeví tak nejistá.

Přestali jsme předávat knowledge, I mean, vědění. Kontinuitu vědomí, po desetitisíce let ústně předávanou, narušily technologie, technoorgie. Přestali jsme přenášet a začali zanášet. Ztratili jsme to. Vždyť o nic nejde, říkáme si, je to přece dohledatelné (to i ty i tohle). Svou slušností-úslužností udržujeme dobrou-unylou náladu, místo abychom do toho opravdu-efemérně šli. Není čas na hrdinství, to už neposbíráš. Shrnu to posté do věty prosté. Zřídkakdy pustím chlupa, protože budoucnost lidstva je mi jako každému samozřejmě ukradená. Musíš ji prostě sbalit, vole! Co to znamená? Něco jako uvěřit v Boha, protože o ni(c) vlastně nejde. Je to jen něco, co chceš. Jde o to, vzít si, co chceš, co ti z věčného práva náleží. Vzít si to tak, abys to opravdu dostal, aby ti to neproklouzlo. Nepřepálit rozběh, jen start, abys překonal archetypální váhavost. Iracionální oslovení není nepodobné kierkegaardovskému skoku do víry, protože nám věru stojí v cestě celá mo(nu)mentální absurdita reality.

Ta pravá
Co pak, když se to nemá uspěchat? Máš hlavu plnou plánů. Možná bude nejlepší porozhlídnout se hned teď po nějaké jiné apelující tváři. Svoboda je možnost, intence se vytrácí v osamělém sezení-snění. Nic pro ni neznamenám, pro tu druhou taky ne a pro sebe už vůbec nic. Tahle vypadá jak Nikol Štíbrová. Ta předchozí byla éterická Ukrajinka, což mě uklidnilo. Nevím přesně čím, asi tou imbecilitou, kterou do rozhovoru vnese, když dva nemluví svými mateřskými jazyky. Zpoždění-zředění-zvláčnění přítomnosti usnadní-ospravedlní nesmělé vznesení požadavku těla, které je stěžejní. Jeho oddalování přivodí kompletní-věčnou neurózu jako už tolikrát. Když chodíš kolem horké kaše, časem v ní skončíš. Dotek je zlomem zvícím druhého oslovení. Uleví se ti. Oslovením je snadné se nechat ukojit, ale ukojit tě může jen ona. Jen ona tě smí smířit, jinak je to masturbace.

Jít do ní není antimasturbace, spíš její ozvláštnění. Primitivní-útěková masturbace ti při snaze o tu zvláštní nepřestane házet klacky pod nohy. Co je příjemnější než DIY? To nemíním rozporovat. Na DIY je nejlepší, že můžeš vždycky (definice svobody, ale špatná). Nesmíš to ozvláštnění brát jako sport-spor. Musíš si to rozhodnout sám. Ale když se rozhoduješ (když se musíš rozhodovat), už to není ono, už je něco špatně. S tou pravou je to flow. Ale kdo dneska v době sociálních sítí (levných letenek, levných tanků, porna zdarma) věří na tu pravou? (Spalovny plastů, Airbnb, fluktuace snů, přelidněná centra, vytěžené zdroje, zvrácené války, lavinové pandemie, zdražující péče. Do píči, už mě nic nezajímá.)

Jednu pravou jsem jednou právě poknil (kámošův DIY výraz pro nevěru). Byl jsem zhoubovaný a jedna jiná se na mě přisála. Zkrátil jsem si s ní dlouhou chvíli a druhý den se zhroutil. Vlastně ne, měl jsem akorát takové zvlastalené (můj DIY výraz ještě nevím pro co), ale dost nepříjemné pocity viny, kterých jsem se pak už nikdy nedokázal zbavit. Nevyčítal jsem to jen sobě, ale i jí, což jsem potlačoval. Nedokázal jsem ospravedlnit konflikt, který ve mně kynul. Nešel jsem s ním na světlo, protože nedovedu při výkladu reality jen tak hloupě tápat jako dítě. Povahovému rysu, který se projevuje neschopností popsat, jak se člověk cítí, se jinak říká alexitymie. Začal jsem psát, což bylo Evino jablko.

Těžko ještě věřit na tu pravou, zajímá mě jen primární vjem. Tvářím se, že mi to jde, což na sobě nejvíc nesnáším – když se tvářím jinak, než jsem. Neměl jsem tehdy šňupat ten 3,4-methyldioxymetamfetamin, ale bylo tak sexy prodírat se autem pražským provozem a druhý den s nízkým serotoninem dělat přijímačky do Blesku a být přijat. Celý život dláždí shůry souhry rozhodnutí, které vlastně nejsou souhrami. Musejí se sehrát, musíš je sehrát, nějak, jinak se zblázníš, a tak dáváš dohromady úplně nesourodé činy. Důležitý je výstup. Fakticitou svobody je výstup. Nemyslím tuhle redukční rekapitulaci, to je dílo. Myslím vnímání a nechávání vnímat. Aspoň myslím. V tomhle si člověk nikdy není jistý.

Pičičandy
Ty si myslíš, že tě ignoruje. Ona o tobě přitom třeba vůbec neví. Holka u protějšího stolu říká: „Kámoška říká dveřmama, a přitom já jsem kráva.“ Typ umprumačka. „Matka mi říká:, ,Co to máš na stole za pičičandy?‘ “ Pičičandy jsou prý drobnosti. Má velké okuláry a vypadá jako tvor. Černý podlouhlý tvor s výraznýma očima. Tapír. Vlastně nevím, jak vypadá tapír, myslel jsem mravenečníka, ale tapír zní líp, trochu jako papír. Z kabely tasí pičičandy, strká si je do pusy a chřoupe. Za ní ji rámuje velký obraz modřínového lesa na podzim. Žlutě zbarveného, protože modřín je jediným opadavým jehličnanem. „Zpičihněv,“ variuje název města Spytihněv. To mě nikdy nenapadlo.

„Existencialismus. To byl Kamy? A ten druhej. Sartre!“ zdvihá kámoška tapíra ruce ve vítězném gestu, zatímco tapír zamyšleně špulí spodní pysk. Má na sobě svetr s nápisem Merry Chimichanga. Vůbec se na mě ještě nepodívala, i když mě má jak na dlani. Přijdou kámoši. Martin má modrý svetr s bílýma vločkama a sedl si tak, že ho rámuje obraz rozbouřeného moře, což zvláštně nesedícím způsobem sedí. Zvlášť proto, že se zrovna vrátil z Maroka. Konečně poprvé letěl, ale bylo to bez jídla. Říkám mu, že jestli nežral, tak neletěl. „Hulili jste tam?“ ptám se na to Maroko. „Bylo nám to nabízeno, ale já nehulím.“ „Jo, ty jenom houbuješ.“ Smějou se.

Proč přijdou vtipy druhým vtipné, když je tak člověk ani nemyslí? Protože ta nadsázka, pro odesilatele zjevná, příjemci v první moment vyzní docela vážně. Až pak si uvědomí, že je to legrace, ale ten první moment rozhodne o všem. Lidi berou realitu úplně vážně, únikem jsou vášně smíchu. Můj vtip vyzněl tak, že houby jsou míň než hulení, psylocin přitom s pomocí svého prekurzoru psylocibinu pojaší člověka mnohem víc než THC nebo CBD.

Tapír si sundala brýle, ukázala, že je cute. Má červenou čepici s černým nápisem NO! Vlastně jsou ty barvy naopak. Kluci mě ruší. Tohle… Já chci holku, která se mi bude úplně líbit, protože vím, že takové existují. Nebo možná věřím. Abych nemusel přemýšlet, jestli se mi líbí a vybírat, co se mi na ní líbí. Prostě takovou, kterou budu chtít slupnout jak malinu. Se vším všudy. Tapír vypráví, jak ve škole při zkoušení řekla orgasmy místo organismy. Dneska jsem v lázních potkal Hrabala, teda Hradila. Měli jsme ho na gymplu na biologii. Přichází banda mačistů. Hrají stolní hru Secret Hitler a hrozně u toho vřískají. Vyhodili od stolu jednu zrzku, měli tam rezervaci. Ta zrzka včera odcházela ještě s jednou holkou, kterou už dlouho hledám na fejsbuku.

Užij si rozchod
Řeknu to Kubovi a on na to, že se mu ta zrzka líbí. Předtím chodil se zrzkou Pavlou, kterou přestal milovat. Martin zase přestal milovat Alenu, se kterou dlouho chodil. Tak chlastají, což ale dělali i předtím. Řekl jsem Kubovi, že bych k ní možná přisedl a nějak z ní dostal jméno té holky, kterou hledám, a on se na to nějak upnul, jako že by taky rád přisedl, ale nemá na to do toho jít. Je to takový Kerouac. Ponouká mě, abych to realizoval. „Je to na tobě,“ říkám. „Já to nikdy neudělám,“ on na to. Myslí to vážně. Taky jsem introvert, ale dovedu se hecnout. O nic nejde, ne? No! se strojí k odchodu, tak si ji naposledy užívám „Užij si rozchod,“ loučí se s kámoškou. Stoupá po schodech. Jak ji najít? Tahle projekce-prokrastinace seznámení do virtuální oblasti je docela fatální zlozvyk. Všechno se přece děje jen tady a teď, v realitě smrdutých zrajících sýrů smrtelných entit. Docela trauma. Místo, abych do ní šel, tak do ní píšu.

Cítím orgasmus. Občas se to stane. Jako bych ho měl. On občas přijde sám, když to člověk nehrotí. Tak nějak zespodu, zevnitř. „Tu roli, ty pičo!“ křičí mačista. O co jde komu jiného, než se udělat? Touha-objekt-slast-marast. „To se dalo čekat, ty kurvo! Pičo, jak se to stalo?“ Klukům přijde kámoška, takže mě přestanou využívat jako třetí vrchol trojúhelníku. Naproti sedí holka jak cumel. Není to můj civilizační okruh. Nevím, jak to říct, ale je dokonalá. Sedím na ni přesně namířený, jako by mi to dělala. Koukne po mně chladně, jak jinak, když si tu na ni honím, aniž bych chtěl cokoli jiného. Martin je na tom obraze taky dokonalý. Fešák, ale vůbec ne šefovní, v čemž tkví ta dokonalost. Dokonalost té holky tkví v tom, že ji chci. Jen to je dokonalost. A zároveň chyba. Ta holka nikdy nebude ona (dokonalá). Jenom touha.

„Takže do toho nejdeš, Adame?“ přijde už dost opilý Kuba. „Já tomu asi ponechám tajemství,“ vymlouvám se. „Tady budeš radši cucat ty svoje čajíčky?“ Ke stolu mačistů přichází nový přírůstek a podává jednomu z nich ruku tak razantně, že ho shodí ze židle. Všichni se smějí. Jedna holka u vedlejšího stolu se směje hrozně šukézně. Nevím, jestli není pozdě na to to říct, a jestli to vůbec jde říct v tomhle chrámu preferované reality, kterou stárnu, ale je to fakt v piči, že tu píšu u těch svých čajíčků. Jdu přisednout za zrzkou. Zjistím fejsbuk té holky, kterou hledám. Neodepíše. Je s ní kámoška, moc pěkná. Párkrát odepíše. Po chvíli přijde Kuba. Je vidět, že si na to dal panáka. Jen tak provozně přikládám do konverzace. On je svůj. Baví se. Jinak než ony. To je poučné. Je mi strašné horko. Někdy se zapomenu vysvléct.