Dilema, skutečnost, před kterou jsme dřív nebo později všichni postaveni. Mít, nebo být? Ericha Fromma, současná doba koronaviru a všemožných opatření proti šíření nemoci. Pozice státu jako policejního diktátora zdraví. Situace, kdy lékař se stane nástrojem státu.

Dilema, z řeckého δί-λημμα, znamená volbu mezi dvěma možnostmi. Obtížné rozhodování. Pamatuji si, když mi bylo asi osmnáct let, kniha Mít, nebo být? byla velice populární. Bylo to jen pár let po revoluci a mezi lidmi pořád ještě vládla euforie a touha začít znovu a lépe. V kavárnách a hospůdkách se sedělo a popíjelo dlouho do noci, bylo plno výstav ve velkých, ale i maličkých galeriích, hrálo se v malých klubech. Lidi spolu mluvili, a to i neznámí, nepovažovalo se to za obtěžování. Byli jsme plní ideálů a hlavu jsme měli v oblacích a byl to náramně krásný pocit. Pocit, jenž dával naději překlenout veškeré nesnáze, kterých bylo v devadesátkách plno – především pro naše rodiče.

Učili jsme se, abychom se něco dozvěděli, a měli jsme jen pramálo představ o tom, co budeme dělat po škole. Někteří už profesi měli a na školu chodili z ryzího zájmu.

Když je člověk mladý, celý svět mu leží u nohou. Má spoustu sil a energie a je poháněn svou nezdolnou vášní. Je více nesmlouvavý a tvrdohlavý, ale to mu právě pomáhá na jeho cestě. Rozhoduje se snadno, protože má pevně daný žebříček priorit a to, co odhodí, se mu zdá v danou chvíli nepodstatné, nebo si myslí, že se k tomu vždy může ještě vrátit.

Dilema většinou nadchází s příchodem touhy sbírat odložené věci. Kostí, jak to nazývá Clarissa Pincola Estés v Ženách, které běhaly s vlky. Kosti jsou nedosažené cíle, zmarněné touhy, odhozená přání a příležitosti, které jsme na své cestě životem poztráceli nebo hluboko zahrabali, abychom se k nim mohli jednou vrátit, ale už se tak nestalo.

Někdy nadejde okamžik, kdy člověk překročí pomyslnou řeku snů a nadějí, a už se to nedá vrátit zpátky. Pak přijde touha výt na Měsíc a ke hvězdám a plakat, plakat tak dlouho, dokud nevypláčeš řeku, která tě obklopí a vynese na další břeh. A ty půjdeš se svým ranečkem jako Blázen z Tarotu, ve kterém je tvá radost a bolest života, což je právě to Kosmické vejce. Přijde také chvíle, kdy pochopíš, že důležité je žít a mít pro své blízké.

Teď, v okamžiku, kdy nový virus, nemoc, zachvátil populaci a státy všech zemí se rozhodly utáhnout opratě společnosti ad absurdum, mi to připadá obzvláště příznačné. Doba, kdy lidi se bojí vystrčit nos na ulici a nadýchat se čerstvého vzduchu, který je mimochodem tak důležitý pro zdravé tělo i mysl, v době, kdy jsou uzavřeny hranice, kdy se lidi nesmějí sejít ani na návštěvě a nedá se koupit ani svazek básní… Jen aby se to našim mocnostem příliš nezalíbilo. Osvícený tyran ve starém Řecku měl opravdu takovou moc a volil se v případě nebezpečí. Otázkou ale zůstává, zda naše vláda je opravdu natolik osvícená, anebo kopíruje bez ladu a skladu ta nejpřísnější opatření nejvíce postižených sousedních států, za účelem stát ochromit, aby pak jako vítězové mohli přestřihnout mašličku na pomyslném dortu uzdravení, aby se už pak nemuselo myslet na černý mrak, který visel nad skutky našich představitelů moci. Otázkou zůstává, co bude následovat.
A mezitím narcisy pozvedají své hlavičky ke slunci, kvete zlatice a špendlíky jsou osypané květy. Je jaro 2020.