Dilema. Kdo je nemá? Kdo je neřeší? Kdo je bez dilemat? Přirozené je být v neustálém rozporu se sebou samým – tedy mít dilemata.

Existuje jistě mnoho úrovní dilemat, jsou však ta podstatná, k jádru jdoucí, a jsou taková, která jsou podružná, nepodstatná, klouzající po povrchu. I když připouštím, že hranice, kterými jedny od druhých oddělujeme, nebývají právě nejpevnější a nejzřetelnější. Záleží na naší vědomé schopnosti rozlišovat, oddělovat zrno od plev, vnímat a nechávat si do života vstupovat pouze to, co tam opravdu chceme mít.

Člověk je proces, neustále se vyvíjející a stále někam směřující. A to i přesto, že cíl tohoto směřování je neznámý. Je to už tak na tomto světě zařízeno. A je to tak zařízeno dobře. Jedinými dvěma jistotami člověka je narození a smrt. Tyto body ohraničují bytí. A je na každém z nás, aby toto bytí vyplnil životem. V životě se neustále učíme rozlišovat podstatná dilemata a ta nepodstatná nechat s klidem dřímat, anebo je s čistou myslí nechat projít okolo, nevšímat si jich, učíme se rozeznávat zbytečnosti, přijímat krátkodobé výstřelky a smát se naší směšnosti. Den za dnem podléháme trendům a ty nás pomalu mění k obrazu svému. Jeden můj profesor z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se vždy při zmínce, že je něco momentálně trendy, doslova oklepe odporem. Trend je pomíjivý, je pohyblivý a především nevychází z opravdové lidské vášně, je objektem zájmu masy, jenž je lidem servírován jako oběd v restauraci, bez zájmu o jednotlivce. Trendy jsme chtě nechtě poznamenáni, ale oddat se mu znamená vzdát se svobody, přistoupit na fantazmata kreativnější osoby, která svým činem vdechuje mýtu život.

Ambivalence bytí
Lidský život je ambivalentní. Člověk a jeho chování je ambivalentní. S důrazem na slovesa být v obou větách takto hovořil Tomáš Halík při poslední nedělní bohoslužbě před uzavřením veřejných prostor v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě. Člověk je sužován svými dilematy, ale zároveň v nich není pevně uzavřen, pokud o nich ovšem ví a pokud učiní rozhodnutí a vydá se následkům tohoto rozhodnutí všanc. A pokud můžeme o dilematech svobodně přemýšlet, můžeme je i přehodnocovat, měnit svůj přístup k nim a tedy i sami k sobě, protože právě od každého jednotlivce začíná změna, anebo nezačíná. Je to vědomé tvarování se, růst a spění k tomu, co mi můj starší bratr vždycky říkal: „Uč se, bratře, moudrým býti.“ A já se snažím, ale doufám, že bych v sobě nenašel tolik drzosti, abych snad v odpovědi prohlásil: „Už jsem, bratře, moudrým.“

Sebe si vědomá bytost
Člověk by se měl i ve světle současných událostí zastavovat, nořit se do sebe, k sobě, usebírat se tak často, jak je to jen možné, protože právě tak se, alespoň myslím, rodí sebe-vědomá osoba, bytost se zdravým sebe-vědomím, která zároveň tuší, že život není jen a pouze úsečka vedoucí od bodu A do bodu B bez překážek a zatáček a kruhových objezdů. Pokud tedy připustíme, že základní metaforou života je cesta.

Filozof Werner Jaeger ve své knize o řeckém myšlení s názvem Paideia označuje řeckého občana za autoplasta, tedy lidskou bytost, která si je vědoma sebe sama a nezbytnosti vlastního podílu na sebeutváření. Autoplast se vlastním přičiněním musí tvarovat. Musí opracovávat vlastní hmotu těla i duši, aby se v posledku stal svojí vlastní dokonalou sochou. To se mu sice nemůže nikdy podařit, protože v momentě sepětí něčeho tak pomíjivého jako je člověk s dokonalostí, jíž je schopen pouze Bůh, dochází ke ztrátě, depresi, konci života. Podstatná je však ona snaha o dokonalost, snaha o cokoliv, samotná snaha. Michelangelo říkal, že každý kus mramoru v sobě obsahuje sochu, jen ji musí lidské ruce vysvobodit z přemíry materiálu, v níž je zabalena. Člověk se tak analogicky musí stát sochařem vlastní psýché, těla i duše, postupně, cílevědomě a sebe-vědomě se zbavovat dilemat a nalézat jiná, překonávat i je a přijímat ambivalenci, jež nám byla dána do vínku v momentě našeho zrození. Pak už zbývá se přijmout sám a kráčet sebe-vědomě sám i v davu světem.

Člověk je obdařen vědomím a věděním a jeho imaginace nezná žádných hranic, je bezbřehá, staví si vlastní hranice pouze tehdy, když se topí v moři vnějších omezení. Myslím, že podstata člověka je v tom, že nám stále něco chybí. A to nám dává prostor a možnosti k tomu s tím něco dělat – tedy žít. Jako pomíjivé bytosti jsme odsouzeny zemřít, ale ještě předtím je období života. A o životě rozhodujeme každý, jak chceme a podle sebe. Alespoň by to tak mělo být. S důrazem na sloveso být.