Společnost se poměrně značným tempem probírá z nucené karantény. Restrikce mizí a svět se otevírá novým výzvám. Zdá se, že to zvládneme. Jaký je a jaký bude návrat do doby před uzavřením? Co nám, mám na mysli nás šťastlivce, kteří sledovali dění tam venku bezpečně ukrytí v domovech a jejichž spojnicí s okolím byly televizní a internetové zprávy, doba strávená v karanténě vzala a co nám dala? A na co se vlastně z těchto dvou možností soustředit? To by mělo být účelem tohoto kontemplativního textu. Název je aluzí na verš Františka Gellnera „… v rozpuku mládí zhořkl mi svět…“.

Svět se otevírá do krásy. Po měsících omezení nastává radost z opětovných setkání nad sklenicí piva. Záliba definující Čechy snad nejvíc. Titulky všemožných zpravodajských médií nás informují o tom, že návrat do běžného života je blízko. A ta stejná média zároveň mluví o tom, že nic nebude stejné jako v době předkaranténní. Svět se změnil. Ukázala se křehkost globalizovaného světa a schopnost koordinovaně pomáhat potřebným. Anebo nepomáhat. Je vůbec návrat do běžného života to, co bychom skutečně měli chtít? Jsou příslovečné vyjeté koleje těmi jedinými správnými? Co nám karanténa dala? Mně osobně toho dala spoustu. A jsem jí za to vděčný. Vzal jsem karanténu jako příležitost ke zpomalení a k pokusům o nalezení podstatného čehosi, co není efemérní záležitostí, která připomíná „vášeň, co do rána zchladne“. Další aluze na Gellnera.

Příležitost
Co karanténa dala, a co vzala? Karanténa byla příležitostí pro mnohé. Čas strávený doma se mohl stát prokletím i požehnáním. Jean Paul Sartre tvrdil, že záleží na našem rozhodnutí. Pokud bychom se rozhodli přijmout karanténu jako prokletí, jako nemožnost být sám se sebou, čelit sám sobě, být sám sebou před sebou samým, nerozhodli bychom se špatně? Myslím, že je třeba vyslovit zásadní věc. Příroda nezná morální principy, nerozlišuje dobro a zlo. To dělá jenom člověk. Každý žije, jak umí. Mezi jeho svobodná práva náleží činit tak, jak uzná za vhodné, a nikdo nemá žádné právo mu do jeho svrchovaných rozhodnutí vstupovat. Jak jsem napsal, karanténa byla možností pro mnohé, příležitostí pro zastavení se, nalezení podstatného.

„Poznej sám sebe.“
Německo-americký filozof a psychoanalytik Erich Fromm ve své knize Umění milovat, která vyšla roku 1956, říká, že by se člověk měl pokoušet zažít sám sebe a pokoušet se nalézat svou jednotu se světem. A karanténa byla přesně tím příhodným obdobím pro tyto pokusy o syntézu. Fromm zároveň mluví o tom, že hledající člověk zdánlivě nic nedělá, a přesto dělá mnoho. V souladu se Spinozou uvažuje o takové aktivitě jako o nejvyšší ctnosti i síle zároveň. Ne nadarmo bylo nad vchodem do legendární věštírny v Delfách vytesáno heslo, které je dodnes základem filozofie – Nosce te ipsum – , znamenající prostý a přitom tak nesamozřejmý imperativ „Poznej sám sebe“.

Prokletí, či požehnání letošního roku
Během karantény nastala dilatace času, zpomalení jeho plynutí. Ovšemže zdánlivě, ale přesto. Mnoho denních i nočních aktivit bylo zakázáno, v důsledku čehož došlo na inflaci eventualit, jak s tímto jinak nepřístupným časem naložit. Možnosti trávení času se samozřejmě zúžily, zato se však objevila příležitost využít tuto dobu intenzivněji a především smysluplněji. Každou aktivitu brát fenomenologicky jako jedinou existující a nechat se jí cele pohltit, jelikož čas netlačil tolik na pilu. Dostatek času i prostoru vycizeloval myšlenky a dal jim konkrétnější tvar. Myslím, že tohle je pravé požehnání karantény. Zastavit se a uvědomit si, co je podstatné v životě každého z nás. Nejsou to peníze, není to kariéra, není to konzum. Je to naše vlastní nesamolibá spokojenost se sebou samým, od které se pak odvíjí spokojenost okolí. To je poselství koronakrize, že nejen v krizových chvílích nýbrž stále je třeba naslouchat vnitřnímu hlasu, intuici, svým pocitům, svému já. Erich Fromm ve své knize otevírá cesty k tomuto sebepoznání. Především však hovoří o tom, že pokud si člověk přestane lhát, stane se vyzrálým jedincem, kterým tentokrát není pouze pro sebe, ale i pro ostatní. Právě tehdy dojde k rozpuku lidskosti, lidské se potkává s lidským a obojí se ze své vlastní zkušenosti obohacuje. Prostřednictvím uvědomění si svých silných a slabých stránek a následné práci spojené s jejich přijetím či odstraněním.

Lidskost jako hodnota
Karanténa byla příležitostí k rozpuku vnitřní esence, jež má přesah k vnějšímu a ke společenskému prostředí. Mne posledních pár měsíců naučilo nechvátat, ale být s časem ve vztahu přátelském, nikdy ne žárlivém. Náš čas je vyměřený a nelze zkrátka stihnout všechny možné myslitelné aktivity. Jenom pár. Proto je třeba být vybíravý. Karanténa byla požehnáním pro toho, kdo měl příležitost ji tak uchopit. A podstatné zůstává za všech okolností. Rodina, přátelství, vnitřní svět, vlastní život. Věčné soupeření ve světě založeném na kompetitivním boji může mít i lidskou tvář – bojovat sám se sebou a v tom spatřit člověka.