Šedý plac, který zdobily jen psí exkrementy, přes noc zezelenal. Zanedbaný záhonek u zastávky je rázem vypletý. A v autobuse jste potkali zívající holku, co v ruce drží prázdný kanystr a za nehty jí zbyly kousky hlíny.

Když jsem si připravovala materiál, zjistila jsem, že s články o guerilla gardeningu se v poslední době roztrhl pytel. Že by za to mohla Ondřej Liška a jeho pojetí partyzánského zahradničení v rámci Mezinárodního dne Země jakožto součásti předvolebních aktivit Zelených?

Ať už je to tak nebo onak, rozhodně je dobře, že se DIY aktivity jako je dobrovolná péče o veřejnou zeleň dostávají více do povědomí. Třeba se pak samozvaným zahradníkům přestanou ztrácet s péčí vybrané, koupené a zasazené květiny, které zalili vodou donesenou z vlastního domova. Třeba si lidé svého okolí začnou více všímat – a nemusí to být zrovna rozbíjení asfaltu jako v brooklynských ulicích. Stačí s sebou vzít petlahev s vodou a cestou na tramvaj zalít čerstvě osázený záhonek. Stačí chtít.

Teď je naším pokojíčkem ulice
„Guerilla gardening není individuální nebo hromadnou akcí. Nemá návod nebo něco předem nevylučuje. Je to osazování veřejného prostoru živými rostlinami a jediné kritérium je, aby prostor byl lepší než před tím.“ Jiří Šebesta je jedním z „partyzánských zahrádkářů,“ jak sebe a sobě podobné nazývá, který byl ochoten vystoupit pod vlastním jménem. Jak se vlastně k takovým aktivitám dostal? „Vyrůstal jsem na malém městě v domě se zahradou. Byl jsem zvyklý, že každý pečuje o svůj životní prostor. Zvelebuje ho a snaží se ho udělat co nejlepším. Jako malí jsme si lepili plakát na zeď svého pokojíčku, teď je naším pokojíčkem naše ulice a sousedství. Místo plakátu beru do ruky motyku a sazenici. Nechci nechávat svůj životní prostor na »pospas« starostům a jejich často nepěkným rozhodnutím. Chci vyjít ven se sousedy a měnit ho přímo.“

S rostlinami roste i síla
Rozhodnout, kdy guerilla gardening započal, je nemožné. Lidé se vždy o své okolí starali – až do doby, kdy touhu po kráse ubila tíha lhostejnosti, tak dobře zasazená během normalizace a dnes opět vystrkující své jedovaté rohy, a ke které se ve městech přidává hroší kůže anonymity. Mnozí z guerillových zahradníků vidí předobraz svých aktivit v novele Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Jiní tvrdí, že vše začalo roku 1973 v New Yorku, když Liz Christy se svými přáteli vyčistila pozemek plný odpadků a osázela ho květinami (dodnes funguje, podívejte se na www.lizchristygarden.org).

Slovo guerilla v názvu těchto aktivit ale napovídá, že ne vždy šlo o zcela mírumilovné akce. Příkladem může být londýnský May Day Protest v roce 2000, kdy se několik stovek lidí snažilo přeměnit park před budovou britského parlamentu ve kvetoucí zahradu. Jenže v moment, kdy kdosi instaloval zeleného čerokéze na hlavu sochy Winstona Churchilla, policii došla trpělivost a akci rozpustila. Výsledkem bylo 95 aktivistů pod zámkem a devět zraněných policistů, nemluvě o obligátní rozbité výloze fast-foodu.

Takové akce v sobě nesou náboj původní guerilly – protestu proti zastavování krajiny, proti zbytečně vyasfaltovaným plochám, proti šedi města, kde není místo pro stromy. Tvrdé jádro míří často proti vlastnickým právům asfaltové lobby a ropných magnátů.

V posledních letech se ale objevuje odlehčenější forma. Guerilla gardening se stal tichým protestem a zároveň noční zábavou pro ty, kterým stav jejich okolí není lhostejný. Jiří Šebesta to potvrzuje: „Název v sobě nese mnohem více konfliktu než je realita. Během samotné guerilly většinou k žádnému konfliktu nedochází. Všechen konflikt se děje posléze – kdy si lidi odnášejí vysazené květiny domů nebo úřadem pověřené společnosti při úklidu města »uklízejí« i naše instalace. Guerilla je zcela mimo jakýkoliv územní plán města, ale ve své podstatě je natolik pozitivní, že konflikty spíše řeší než vyvolává.“

Samozvaní zahradníci v Čechách
Stačí se rozhlédnout po internetu a rychle zjistíte, že česká scéna motyček a sazenic doslova kvete – ale také má svá slabá místa. Facebook hostí hned dvě skupiny – brněnskou a pražskou. Ta druhá patří mezi jedny z největších na světě – s více jak tisícem členů se jedná o opravdu úctyhodně velkou buňku. Jejich zeď nese nejen pozitivní komentáře, ale najdeme tu i občasné stížnosti.

Podobně je na tom i otevřené fórum na diskuzním serveru Nyx, které nese název guerilla gardening v názvu. Za všechny zveřejňuji slova Ybuko: „Mam vymysleny konkretni »projekt« a potrebuju neco, co se rychle chytne a poroste to bez zalevani… Nejsem si totiz jisty, jestli za par mesicu nekdo neprijde a neusmikne to, tak aby to stihlo vyrust do aspon nejake vysky. Dalsi vec je, ze by bylo dobre vybrat neco, co prezije zimu – nevim jak jsou na tom ktere kytky s prezivanim v mrazech.“

Jsou tu ale i mnohem pozitivnější zkušenosti: „Náhodní diváci guerill jsou z drtivé většiny pozitivně naladěni. Přestože by oni samotní většinou žádnou energii pro veřejný prostor nevydali, jsou nadšeni, že existují z jejich pohledu naprostí »blázni«, co dělají zadarmo něco, co slouží všem,“ říká Jiří Šebesta a dodává: „Toto nastavení naší společnosti bychom také rádi změnili. Doufám, že třeba za 30 let bude guerilla normální věcí, jako když jdete vynést odpadky do popelnice. Strašně nám fandí starší lidé, kteří okolí svých domů většinou vnímají velmi silně.“

Stačí chtít
Až půjdete příště ven, zkuste si spočítat, kolik plácků k osázení po cestě potkáte. Nemusíte hledat ideální místo, protože „nejlepší lokalita je ta, která je blízko vašeho domova nebo na cestě, kudy chodíte často, abyste mohli na váš záhon občas dohlédnout a zkontrolovat jej,“ půjčuji si slova Jiřího Šebesty.

Pak už stačí jen chtít. Kožené pracovní rukavice a motyčku či malou lopatku koupíte po cestě domů, kde si rovnou natočíte kanystr vody. V srpnu je sezóna sázení lilie bílé, čemeřice a řebčíku královského, v září můžete začít vysazovat cibuloviny na jaro a říjen je pak ve znamení stromů. Tak ať to roste!