Šedivé dědictví
Mecenášství se už nenosí. Jak se lidem žije na sídlišti a proč vznikla? Problém, který už třicet let leží v šuplíku a už se zřejmě nikdy nedočká řešení.
Příznačnou vlastností naší doby je skutečnost, že nová města se již nezakládají, místo toho se rozšiřují ta původní. Je to dané tím, že stávající velká města skýtají pracovní příležitosti a jsou již tradičně kulturními centry.
Vývoj periferie v Praze
Následkem průmyslové revoluce v průběhu 18. a 19. století započalo stěhování do měst ve velkém. Nebývalého stavebního rozmachu zažila Praha na počátku 20. století, kdy se k ní přidružily původní pražská předměstí, jako jsou Holešovice, Libeň a Karlín. Začaly se tu stavět činžovní domy, kde život nebyl tak nákladný. Vznikly tzv. první periferie. Toto slovo proniklo do češtiny asi v 19. století z německého „peripherie“. Původem je ale z řeckého „periphéreia“, kde označovalo kruh nebo obvod. Tudíž něco, co je za hradbami, na okraji.
Další vlna rozšiřování Prahy přišla po druhé světové válce v 50. letech. Komunisté, kteří roku 1948 zvítězili ve volbách, zahájili násilnou kolektivizaci a znárodnění. Průmysl se rozrůstal a obyvatelstvo bylo hromadně svoláváno do měst. Začaly se narychlo stavět domy s heslem „domov pro každého“ a „mládí vpřed“. Původní předměstí byla smetena a na jejich místě vyrostly novodobé činžovní domy, které se nejprve stavěly svépomoci, např. ve Vršovicích. Architektura ustoupila do pozadí a do popředí se prodrala účelnost.
Sídliště – periferie bez fantazie
V 70. letech 20. století se začala budovat sídliště. K největšímu patří Jižní Město s cca 90 000 obyvateli. Tady už se opravdu nejednalo o žádnou malebnost. Neinspirativní prostor nových urbanistických kreací. Anonymní bezduché kvádry šedého betonu s nespočtem bytů s nízkými stropy a tenkými zdmi, skrz které je slyšet každý pohyb, po zásluze dostal přezdívku „králikárny“. Lidé, i když měli k sobě tak blízko, že v podstatě byli obeznámeni s veškerými problémy svých nejbližších sousedů, a možná právě proto, se navzájem odcizili a domů se jezdili jenom vyspat, popřípadě si odpočinout u televize. Život zde byl neosobní, načrtnutý v strohých šedivých linkách v kontrastu k útulností a velkolepé architektonické rozmanitostí Prahy, vzdálené pouhých pár stanic metrem. Snad nejhorším problémem této novodobé periferie je to, že nemá ani přednosti města, ani přednosti vesnice.
Nový domov na starém místě
Po revoluci v roce 1989 se začal problém pražských sídlišť řešit. Panelové domy byly obloženy polystyrénovými plášti a získaly pastelové barvy. Stromy vyrostly, a tak mírně přikryly panelovou nahotu. Došlo k privatizaci, kdy si lidé zakoupili své skromné příbytky, aby si zachovali alespoň nějaký domov. Prohloubila se doprava jak do centra, tak do příměstských oblastí. Z kočárkáren vznikly drobné krámky. Vznikly cyklostezky vedoucí do nejbližších zalesněných oblastí nebo vesnic. Tím ovšem zvelebování stávající pražské periferie neskončilo. Praha se dál rozrůstá a pohlcuje bohužel i krabicové budovy logistických firem a skladů, které ještě před několika lety byly za hranicemi města.
Zpětný pohled
Když se na vývoj periferie podíváme zpětně, všimneme si, že dříve se při výstavbě hledělo nejen na účelovost, ale i na ráz krajiny. Nové budovy byly často otázkou prestiže, stavěly se na zakoupených pozemcích a zdaleka ne vždy to byl stát, který domy stavěl. Většinou se jednalo o mecenáše, vysoko postavené úředníky a podnikatele. Lidé, kteří na původních místech bydleli, tam zůstávali i nadále ve svých vilkách či domečcích. Stále byl kladen důraz na půvab krajiny, město se rozšiřovalo přirozeně.
V době komunismu, kdy stát si uzurpoval veškeré pozemky a začal stavět ve velkém, bylo cílem zajistit pouze základní potřeby – poštu, školu, školku, obchod, nemocnici, popřípadě pár hospod a knihovnu. Tato spartánská výchova nás změnila zřejmě natolik, že už neumíme přistupovat k problémům tvůrčím způsobem. Nevíme, jak si v dnešní době poradit se svým sídlištním dědictvím, a tak pouze kýveme hlavou a konstatujeme existenci periferie nejen jako okraje města, ale i okraje mysli, něco o čem víme, že by se mělo řešit, ale protože to není v našem bezprostředním zorném poli, odkládáme to stále na později. Mezitím vznikají další a další hangáry pod hlavičkou Tesca, Billy, Kiky apod., obřích obchodů, jejichž výstavba je levná. Vznikají nová a nová sídliště, Praha se stále rozrůstá s příznačnou hořkou příchutí komunistických dob, třímající vlajku s nápisem tržní ekonomika. ∞