V naší republice byste našli jen málo takto specifických míst. Historie tudy prošla železnou botou a zanechala tu hluboké stopy, které se těžko zacelují. Sudety jsou zkrátka jiné a tím na sebe poutají zraky mnohých. Fascinace touto Bohem prokletou oblastí se v poslední době dostává i do umělecké scény a stává se „cool“ tématem. Being Sudeťák is the new black.

Nevím, jestli to je tím, že se u nás nic neděje, a tudíž není o čem psát, ale minimálně několikrát do roka se v médiích objeví téma bývalých Sudet. A aby toho nebylo málo, jsou k tomu ve většině případů přikládány mapičky ilustrující, jak je na tom tato oblast špatně. Už se z toho stal v podstatě folklor.

Fenomén Sudet se v naší společnosti objevuje už dlouhá desetiletí. Chudoba, ghetta, vysoká kriminalita anebo těžbou zničená krajina nejsou jen typické stereotypy, ale také vizuálně zajímavý materiál. Proto se mnozí shlédli v rozpadajících se továrnách a vybydlených sídlištích a použili je jako námět pro svoji uměleckou tvorbu. Ideální místo pro natočení něčeho temného a postapokalyptického.

Ty mý Sudety
Musím se přiznat. Tohle není nestranný článek. Jsem Sudeťák jako poleno a jako jeden z mála už po několik generací. Sice vím, že to, co se o nás traduje, je i částečně pravda, ale někteří (jako já) si ji přece jen trochu přibarví. Vlastně mě docela baví si občas hrát na drsnýho týpka ze severu, co viděl, jak Labe vynáší na břeh mrtvoly. Ve skutečnosti už je to pár let co se nějaký ten umrlec zachytil o pylony, na které se vážou lodě. Lepší se to. Devadesátky jsou dávno pryč a v Děčíně se dokonce staví KFC. Mohli byste si teda myslet, že zájem o naši periferii sousedící s Německem bude pomalu klesat. Chyba. Právě naopak. Je to ráj filmařů, ale i textařů.

Pneumatika pohozená v jezírku, půlka prasete v průjezdu a nad tím vším se vznáší hejno ptáků. Je sychravo, ale i přes hustou mlhu jsou vidět kouřící komíny nedaleké uhelné elektrárny. Seriál Pustina před dvěma roky uhranul české publikum a musím se přiznat, že i mě. Je to skvělý příklad detektivky severského typu, jež se zakládá právě na ponuré atmosféře místa. Nicméně i přes všechny zajímavé zvraty a poutavou dějovou linii jsem se občas pozastavil nad tím, s jakými stereotypy autoři pojednávají o mé domovině. Prostitutky postávají před bordelem, který svými neonovými světly ozařuje nedaleké kamionové odpočívadlo. Taková klasická severočeská idylka na slavné E55. Metropolí tohoto zábavního průmyslu bylo město Dubí, kde bylo na jedné ulici až čtyřicet nevěstinců. Dnes tam jsou tři. V podobném duchu bych mohl mluvit i o seriálové varně perníku. Neříkám, že u nás není nadprůměrný výskyt drog, ale už ani tohle není co bývalo. Zlatý časy jsou pryč.

Skrze jinou optiku se na problematiku Sudet dívají Lukáš Kokeš společně s Klárou Tasovskou v jejich dokumentu Nic jako dřív. Jedná se o zcela odlišný žánr oproti Pustině, a je tudíž problematické tyto dva filmy srovnávat. Nic jako dřív trefně vyjadřuje tíživou situaci mladých lidí a to nejenom ve Varnsdorfu, ale i v ostatních malých městech na periferii. Varnsdorf je i pro mě s prominutím díra. Město ve výběžku uprostřed ničeho. Vládne tam bezčasí a tak to zrovna není vysněná destinací k žití. Proto se nelze divit, že nám tam nezbývá nic jiného než rodit děti, anebo rapovat. Zářná budoucnost tam nikoho nečeká.

V podobném duchu o severu referuje našinec Jakub König aka Kittchen. Díky jeho hitu Sudety celá republika ví, že u nás mají „cikáni“ žigulíky a že v lesích kromě hub a bříz máme taky zapomenutý hroby po Němcích. To celé je zastřešené tklivou hudbou, která mi tak navozuje homesickness.

Když tak o tom píšu, vybavují se mi zakouřené sportbary, kebab za padesát a zvuk projíždějících vytuněných aut těch největších děčínských gangsterů. Co bych si nalhával. Doma je doma a občas je fajn utéct z Prahy k nám na sever do českého Bronxu. Proto se ani nedivím, že jsme se stali inspirací. Už to tady jednou bylo. Romantismus v čele s Casparem Davidem Friedrichem vyzdvihával pískovcové masivy Českosaského Švýcarska. Dnes se spíše glorifikují paneláková panoramata, ale nic se nemění na faktu, že odteď jsme IN a musí se s námi počítat. ∞