Jednou na pódiu za mikrofonem a s kapelou, jindy s úvodním slovem k výstavě a nebo se zápisníkem a myšlenkami poletujícími hlavou na cestě. Kam? Z Opavy do Prahy a často ještě mnohem dál. Jan Kunze, jehož je vystihnout jedním slovem téměř nemožné, je mužem slov i činů. V kulturním světě to dokládá množstvím projektů, které přináší. Povídali jsme si o nich jedno odpoledne, ačkoli bychom potřebovali spíš několik dnů.

Tvoje pracovní doba je standardní, ale náplň práce si v podstatě řídíš sám, mluvím-li o dramaturgii hudebního klubu v Opavské kulturní organizaci nebo o vedení Galerie Obecního domu a Domu umění v Opavě. Nestal ses kosmonautem ani popelářem, slova kurátor a dramaturg jsi poznal kdy?
Nikdy jsem neprošel uměleckou školou, ale uměním, kulturou, tvůrčí činností se zabývám větší část svého dosavadního života. Jsem z právnické rodiny a tam jsem byl i směrován. Už na střední jsem patřil spíš k té undergroundové intelektuální partě, ale neměl jsem ambici živit se kulturou. Nejdříve jsem se organizováním akcí, skládáním písní a básní jen bavil. Postupně jsem dostával zajímavější nabídky a dostával se k větším projektům. Po ukončení vysoké školy mě moje kulturní aktivity a život nasměřovaly tam, kam patřím.

Jak tedy nastal tvůj přerod k aktivizaci kultury?
Stalo se to přirozeně přes rodiče. Jsem z intelektuální rodiny, otec hrál na klavír a na kytaru, máma na kytaru, doma obrovská knihovna. Oba rodiče jsou bigbeaťáci, kteří byli mladí v šedesátých letech, takže jsme doma stále slyšeli The Beatles, Led Zeppelin, The Doors nebo The Velvet Underground. Brácha Petr Kunze je zase talentovaný song writer, což naposledy předvedl na písničkářském konceptuálním albu Abendland. Samozřejmě v tom hraje roli i tvůrčí přetlak a chuť dělat zajímavé věci a ukázat svou tvorbu lidem.

Jak vypadaly první kulturní akce, které jsi pořádal?
Tenkrát jsme všechno dělali nekomerčně, hlavní byl entuziasmus a společné prožívání. Organizovali jsme happeningy, koncerty, autorská čtení, a dokonce si troufli i na festival. Ten jsme se s kamarádem pokusili udělat za peníze, ale nezmákli jsme to. Byl příliš velký a my bez zkušeností. Festival v lese, s velkou stage, na odlehlém místě. Tehdy nám bylo devatenáct, lidi jsme zvali plakáty a šuškandou. Něco jsme prohučeli, ale naštěstí to nebyl zas takový balík. V 90. letech to fungovalo jinak a já byl vždycky v centru dění, stačilo se zmínit, že bude akce, a lidi přišli. Tohle byla totiž místa, kde se lidi setkávali, žádný Facebook.

Neexistoval Facebook ani sociální sítě. Kdybys srovnal dvě epochy – kulturní scénu tehdy a tu dnešní, ve které se Facebook používá –, jak bys tato dvě období reflektoval co se týče práce v kultuře?
Facebook a sociální sítě vůbec jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Díky nim se může tvoje umění dostat dále, než to bylo v době před internetem. Jsou lidi, kteří na Facebooku obsah vytvářejí, a pak ti, kteří obsah sledují. Když ho tedy plníš zajímavými věcmi, pomáhá ti šířit nejrůznější informace. Dříve jsme k propagaci měli jen plakáty. Dneska je těch možností spousta a sociální sítě jsou jednou z nich.

Přes všechny ty „pomocníky“ současné doby je ale často problém zaplnit koncertní sály a organizátoři se bojí malých účastí na akcích.
Dříve lidi na kulturu chodili víc z mnoha důvodů. V 90. letech dorostla silná generace „Husákových dětí“, byly větší populační ročníky a byl větší hlad po kultuře. Vznikaly kluby, festivaly. Chodilo se téměř na cokoli, protože do roku ‘89 jsi tady mohl poslouchat tak maximálně Olympic a Helenu Vondráčkovou.

Lidi chodili na kulturní akce ze zvědavosti, lačnosti a nutnosti být spolu a sdílet.
Určitě. Naše happeningy, to bylo hlavně to sdílení. Rozvěsili jsme básničky po stromech, vystavili jsme obrazy, domluvili koncerty spřátelených kapel, ale nikdo nedostával žádné peníze. Kolem toho se paralelně vytvářel ten společenský program – někdo hrál na kytaru, jiný se šel projít do lesa. Dnes lidi sdílejí víc na sociálních sítích než v reálném životě. V té době ses s kámoši musel domluvit na přesném čase a prostě tam být. Nebyl mobil, abys napsala, že se zpozdíš. Dnes se každý na kulturní akci zaklikne, že se zúčastní nebo že má zájem, ale vůbec nic to neznamená.

Uživatelé si tak vytvářejí buď vlastní diář kulturních akcí, nebo si budují určitou image na sociální síti.
Lidi si na Facebooku vytvářejí takovou image, jak by chtěli, aby je vnímali ostatní. Sem tam narazím na názor, že sociální sítě nejsou realita a že se nedají brát vážně. Já s tím názorem nesouhlasím. Kdo je fajn, přející a milý v realitě, je takový i na FB, a kdo má v sobě nějaké zlo nebo temnou stránku, tak ta se projeví i na FB, ať už zlými nebo dehonestujícími komentáři nebo třeba trollingem. Sociální sítě vypovídají o lidech víc, než si lidé myslí.

Jak dlouho děláš profesionálně kulturu? Jako ten, kdo ji vytváří?
Kulturu vytvářím už více než dvacet let, ze začátku soukromě s kamarády. První profesionální kulturní angažmá jsem získal v roce 2003 v Domě umění v Opavě u pana ředitele, kurátora a konceptualisty Martina Klimeše. Potom jsem chvíli odešel dělat na tři roky zahraniční rozvojovou pomoc a pak jsem se ke kultuře už nadobro vrátil. Martin Klimeš byl pro mne tenkrát absolutně zásadní ve vnímání výtvarného umění a v možnosti začít kulturu dělat profesionálně.

Jan Kunze (* 1976, Opava)
Dramaturg, kurátor výstav výtvarného umění a organizátor kulturního života. Je spoluzakladatelem a redaktorem knižního nakladatelství Perplex. Vydal dvě básnické sbírky Hičhaikum a Dekadent dezert. Literaturu, hudbu a performance propojuje ve svém hudebně poetickém projektu Hičhaikum, se kterým vystupuje od roku 2004 na přehlídkách, festivalech a akcích týkajících se literatury. Jako zpěvák a textař působí v hudebních skupinách KOFE-IN a Munroe. Jeho nejnovějším projektem je představení Jam session s beatniky, které v roce 2018 připravil a režíroval.



Další tvou pracovní náplní je kurátorství. Kým jako kurátor jsi?
Kurátor by měl umět nasměrovat umělce a vést s ním plnohodnotný kreativně konstruktivní dialog. Vnímám to podobně jako producenta v hudbě. Kurátor i producent jsou vně daného umění a můžou mít objektivnější názor než samotný tvůrce, protože na rozdíl od něj mají odstup.

V rámci své kurátorské činnosti máš za sebou jednotlivé výstavní projekty, ale i projekty založené na osobnosti a jejím působení na více kulturních scénách. Byly to například výstavy Jaromíra Švejdíka, Milana Caise nebo Karla Buriánka, kdy výstava představovala širší působení daného autora. Jak tě napadla koncepce takových celků, které jsi v galeriích prezentoval?
Vývoj mého působení ve výtvarném umění byl postupný. Nejdříve jsem se věnoval autorům z regionu, ale pak jsem si uvědomil, že nemusím dělat věci vztahující se k jedné galerii nebo jednomu regionu, že jsem schopen iniciovat projekty, které půjdou dál a budou prezentovány po celé republice. Protože jsem sám muzikant a mezi lidmi od muziky se pohybuji, tak se v podstatě nabízelo začít pracovat s hudebníky, kteří mají přesah do výtvarného umění.

Sám jsi tvůrce výstav, ale i svébytný autor. Jak se ti funguje napříč těmito světy?
Střídaní rolí mi nevadí. Ten široký záběr, hudba, literatura, výtvarné umění, mi vyhovuje. Nerad však organizuji a zároveň vystupuji. To je nepříjemné a hůř se mi přepíná. Jednou se mi stalo, že jsem na ostravské klubové noci Pendl vystupoval jak s KOFE-IN, tak s Munroe a ještě jsem byl součástí diskuzního panelu o české hudební scéně. To vše v jeden den, a musím říct, že jsem s tím nebyl spokojený. Podát za jeden den tři různé výkony není ideální, zvláště když člověk musí měnit i energii a emoce.

Máš tři hudební projekty. Tvým nejnovějším projektem je kapela Munroe.
Munroe je dvoučlenná formace hrající minimalistický temný tribální rock, postavený na výrazném riffu a šamanském groovu. První EP jsme vydali jen na internetu, ale zase jsme ke každé písni natočili video. Na podzim bychom chtěli vydat první regulérní desku a už teď můžu říct, že bude mít jiný sound než naše první skladby. Asi nejznámější kapela, ve které působím, je rockpopový KOFE-IN a pak mám ještě Hičhaikum projekt, kde nezpívám, ale deklamuju a recituju. Je to vlastně spojení mých básní s hudbou. Jednotlivé skladby jsou rozsáhlejší a hudebně kombinují elektroniku a jazzové postupy.

Má smysl stále vydávat pevné hudební nosiče, CD s bookletem? Jak se stavíš k elektronické podobě hudby?
Mám rád pevné nosiče, jsem „oldskůler“, ale beru je už jako artefakt. Vinyly nebo kazety, které jsou dneska hipstersky populární, si lidé stejně většinou nepouštějí. Hudbu si stáhnou na netu a jedou si to přes komp. Proto je důležité, aby bylo všechno na síti. Přesto ale mají vinyly i kazety svůj smysl, mp3 nikomu nevěnuješ.

Svými uměleckými projekty a celkově svou osobností ovlivňuješ množství lidí. Máš pedagogické tendence?
Sem tam mě pozvou udělat přednášku na vysoké nebo střední škole nebo mi někdo napíše s žádosti o reflexi jeho tvorby, ať už hudební, nebo literární. Za těch dvacet let mám tunu zkušeností, a pokud o ně někdo stojí, rád se podělím. Nicméně nechci nikomu říkat, co má a jak tvořit. Raději lidi motivuju.

Pocházíš z Opavy, kde také žiješ. Vnímáš jako přednost pro svoji tvůrčí aktivitu, že nejsi z tak dynamického prostředí, jako je třeba Praha?
Chtěl jsem se do Prahy několikrát přestěhovat. Ale uvědomil jsem si, že v Praze není tolik prostoru, respektive času dělat umění. Množství času zabere cesta do práce, nájmy jsou drahé a navíc všichni žijí hodně sociálně. Jeden večírek za druhým. Pak se zkracuje čas, kdy je vůbec prostor umění vytvářet. I většina pražských umělců tvoří někde za Prahou, protože se nedokážou v tom shonu koncentrovat. Nicméně bez kontaktu s Prahou v umělecké branži fungovat nejde.

Když se od města přesuneme ke světadílům – nejeden jsi procestoval. Co ti to přináší do života?
Potřebuju to jako nekonečný zdroj nových zážitků a inspirace. Zajímají mne nové věci. Pokud bych naplno nedělal kulturu a umění, tak bych se asi stal profesionálním cestovatelem, který v trabantu objíždí celý svět. Zahraničí ti dává obrovský nadhled. Jestli chceš někam dojít, musíš vnímat svět. Taky hledám originalitu, původní věci. Cestování je pro mě zároveň testováním vlastních možností. Vystoupením ze své komfortní zóny.

Máš při návratu z cest, při načerpání nových zkušeností a pohledů chuť začít něco měnit tady?
Cestování do rozvojových zemí mi dává klid, že jsem se narodil v dobré části světa a že bych si neměl moc stěžovat. Vždy, když si začínám žehrat na to, že něco nejde, tak si uvědomím, že jsem byl v zemi, kde není důchodový systém a sociální zabezpečení. V hlavním městě Namibie Windhoek jsou sotva dva kluby, kde se hraje živá muzika, někde nefunguje žádná kultura. Cestování je zpřítomnění okamžiku. V každodenním životě jsi zasazena v pavučině sociálních vztahů, povinností, toho, co bys měla a neměla. Cesta někam daleko je jediný moment, kdy jsi naprosto svobodná. Nikdo tě nezná, nemáš historii a vše vytváříš v ten v daný čas. Ale v sociální pavučině rodiny, přátel, práce jsi nucena řešit věci, které ani vlastně nechceš a ani jsi je nezavinila, ale jsi do nich vtažena.

Za svůj život se střetáváš s obrovským množstvím lidí. Je nutná nějaká duševní hygiena?
Bezpochyby ano, jsem z toho někdy unavený. Moc lidí, moc komunikace za den, moc vysvětlování. Jsem často přesocializovaný. Řeším to tak, že nikam večer nechodím a večírky si už taky dávkuju opatrněji než dříve.

Pamatuješ na chvíli, kdy by sis řekl, že je život krátký?
To si říkám celý život. Uvědomil jsem si to už někdy v šestnácti a řekl jsem si, že chci ten život žít pořádně a naplno. ∞