Tak nevím. Tohle nejsem já. Tohle jsem já v křeči. Tohle je já, které se chce bavit. Zbavit se sebe sama.

Co to vlastně znamená vpřed? Zapomnění, ale jen toho podružného. Zapomnění, pro které je třeba si hodně pamatovat. Vydřít pro něj prostor neviditelnou aktivitou, kterou k sobě lnou myšlenky. Přetrvávající serendipity. To není jenom blaho, ale i beat. V mém pojetí je štěstí uchopením všeho. I pak ale může zůstat chybění. Zázrak se snadno stane jediným smyslem, ideologií. Nezřízeností. Naprostá subjektivita štěstí znamená samotu.

Lidi nekomunikují významy, ale modely. Útvary. Obrysy. Role. Váhat je v pohodě. Sledujeme příběhy ve svých přítomných myslích. Provází je serotoninový smích. Těla pojí lektvar, tkáně a mozek. Romrzají mi prsty. Jsi svatá, pro někoho. Oni si myslí, že na židli je to horší, než na křesle. Myslí si, že z křesla vykřešou víc pohody, ale židle je nejvíc. Židle je přítomnost. Měla židli vytetovanou na ruce a tvář vyfetovanou a mě jímala poluce lehce decentralizovanou inkarnací oslovení, ale rychle už jsem musel jít. Slíbil jsem Amélii, že ji hodím. Mezi řečí jsem přemýšlel proč.

Nikdy nevíš, co se mělo stát. Jen to v seberiluzi katatonicky sleduješ. Kontinuálně komunikuješ úspěch. Marketing je, když chceš, aby ti do hospy lezli lidi, i když to vlastně nechceš. Chceš jen ty, kteří fakt chtějí z vlastní iniciativy. Chceš náhodu. Chceš chtění. Chceš víc než jen žít. Chceš vydělat. Co teď asi dělá Praha? Zčazená světelným smogem. Amélie chce, abych ji škrtil. Nebojí se pronikat do tajů, které jiní tají. Já pak taky netajím. Řekla, že jsem straight edge Bukowski. Nebo straight edge Morrison? Zeptal jsem se jí, jestli na to přišla sama. Prý jo. Do toho se snad ani nedá nejít, ale nevím. Mám opak paranoie. Pocit, že se mě nic netýká.

Do Sklepa chodím denně. Utápím se v utápění. Čtu a piju čaj. Pocity viny. Minulost a její přítomné ozvěny. Trpím v trapu zacyklení. Cytokiny klejí v locked-in syndromu nevůle. Dávivé zrcadlení. Kéž by to někdo rozčísl. Někdo, s kým bych mohl pokecat. Třeba Amélie. Nechci se s ní domlouvat, musí se to prostě stát. Po schodech se mihne její baťoh. Brzy se zpoza zdi vynoří její tvář. Haluz! A ona? Nic! Stalo se to, ale nic se nestalo. S drobným přerušením jsem zase sám, rozčarován. Holka, co sedí vedle, říká své kámošce, že je alergická na mandarinky. Týpek ze skupiny týpků říká: „Do piči a ona, že já to slyším, a já, že mně je to u prdele!“ Katarzně zhrzený srkám druhý louh černého čaje.

Doma zjistím, že mě pozdravila na Facebooku. Přitom ví, že nepoužívám telefon. Jsem pro takovou tu přítomnost. Od jisté doby jsem začal hejtovat každý pohled na displej. Vyptám od servírky propisku. „Můžu si ji nechat?“ „Ne, máme jich málo.“ Je mi dobře. Díky Amélii? Člověk nikdy neví. Možná adrenalin. Prý jsem zajímavý a cool. Super. Cítím se smutně. Ale dobře. Nejvíc živej se cítím tváří v tvář smrti. Umírající zvíře. Kličkování mezi smysly. Dneska mi všechno padá. Cítím se z ní v kleci. Seberiluze. Jako bych do ní byl zamilovaný a přitom nejsem. Co to je za syndrom? Alergie na mandarinky odpovídá na zprávy, zatímco její kámoška se telefonicky zakecala. Kdyby se jí podařilo shodit mě z věže sebe, ze sebevěže mého já, zasloužila by zápis. O co se snažím, je pohnout někoho k něčemu ignorací.

Někdy je člověk tak sám, až to dává smysl, jak říká Bukowski. Sny jsou alternativní historií. Tělo je kamenný obchod. Asi to asi bere tak, že se můžeme domluvit. Můžeme se domluvit na onlajně. V real dealu se nemusíme vůbec znát, poznávat, doznávat ke známosti. Ani v náznaku. Když už, tak brutálně. A proti tomu právě jsem. Spolu s Kerouacem. To je to porno, proti kterému brojím svou alibistickou anihilací. Je mi dobře mimo život. Když o ničem nevím. Jenže pak neví nikdo ani o mně. Svět je větr. Nezbývá už prostor pro výmluvy, jen pro ponor. Pochopení, které není. Není vpřed, ale tu, i když to zavání… I když by byl dobrý název časáku. Asi internetového.

Fejs
Každá ženská je osobnost a zároveň anima. Můžeš odmítnout osobnost, ale nedomítej animu. Nebo můžeš odmítnout animu a osobnost nechat. Jedna osobnost ti může otevřít animu celého města. Moc nepátrej po tom, co vzbudilo ten zájem. Mám chuť udělat něco šíleného. Třeba jet někam trolejbusem. To není šílené. Tak to udělej. Je to šílené.

Lidi s odhodlaným výrazem jsou fejseři. Fejs je nahá podstata osobnosti. Nejde ji nastavit, jen pro ni žít. A oči. Svaly na tváři hovoří, i když se nehýbou. Tonus-napětí. Možná jde o to, že oči vedou přímo do mozku. Krásná membrána do hroudy tuku. Noc je to, čeho se nejvíc bojíš a zároveň se na to nejvíc těšíš. Abys konečně mohl dorovnat sázku, protože teď ještě nevíš, jestli a pro co stojí za to umřít. Nemáš důkazy. Už bys chtěl mít splněno a odletět. Pozoruješ. Připravený. Přísahám. A teď to otevřít v příkladně emocionálním zkratu na orbitu v nějakém nepřekonatelném, nezapomenutelném výlevu.

Proč musí mít ta zpěvačka tak sexy hlas? Od začátku do konce vinen klidem. Do samplu slavného songu se vtírá drum a bass a poezie a kudrlinky a konotace a přebal a relativita. Vzdát se zodpovědnosti, to je ta chybějící součástka. Kde je Život? Život? Zní to krásně a srandovně zároveň. Zní to subjektivně. Něco si určíš a osvojíš jako člověk a ta věc někde v mozku, vědomí, to všechno fascinovaně spatřuje. Podívej se na svoje nohy. Studí. Nějaké nohy. Patří ti.

Tělo je chodící zodpovědnost. Chodíš s někým. Uvěříš a zapomeneš na hodiny a na TICHO. Dobrý DJ. V tichu se všechno rekapituluje. Ticho znamená, že jsi z obliga. V tichu poznáš přítele. V tichu poznáš, jestli jsi šťastná. V tichu sebereš iluze. V tichu něco přijde. Ticho je budoucnost. Kapela je metafora na svět. Pojí nesourodé prvky do nezaměnitelného tvaru. Sjednocuje různé časy, lidi. V rapu je snadné být super a cool a interesting. You can’t hide from the truth because the truth is all that there is. Psaní je jako kouření v tom, že předstíráš, že něco děláš a zároveň něco děláš. Jsi přistižený a bojíš se vyrušení, své neadekvátní reakce, pro kterou by tě odvezli na ostrov. Dnes mnohé brání pravdě.

Sex
Sexuální zájem je zvláštní sorta pozornosti. Všudypřítomné psycho. Když se v nějakém mrknutí zhmotní, je to až nepříjemné. Vyžaduje to reakci. Vyžaduje to čas. Vyžaduje to sex. Bezvládně se vznáší, vláčně v nicotě před tebou. Fantasmagorie. Oddaluješ to, oddaluješ části, které se nedočkavě chtějí připojit. Nejdůležitější je, vydržet co nejdýl. Abys necítil žádnou vinu. Abys viděl co nejvíc a udělal co nejvíc přesných tvarů. Tak bude všechna pozornost pohlcena.

Osobnost je déjà vu. Všichni se tváří, že všichni něco vědí. Nejtěžší úděl je beat nad věcí. Muset být. Myslet, že muset. Myslím, že musím is the new myslím, tedy jsem. Život je konstantní nebezpečí být vysmát. Základní vyjadřování neovlivníš. Nějaká bloncka tu má přednášku. Namachrovaná, chce po mně kilo. Ptám se jí, o čem to bude. Půl roku v dodávce na Zélandu. Jdu se projít.
Pozornost je vlastně fakticitou očekávání. Očekávání má co do činění s časem. Je to jeho, řekněme, smysl. Jde o to, navyknout si na co nejmenší odměnu. Nejlíp na nic. Odměna jako něco, co dělá radost, je třeba, aby byl život snesitelný, aby pokračoval. Ale kam? (Pokrčení rameny.) Asi ke svobodě.

Hledám přesně tu míru krásy a hnusu, kterou jsem viděl ve Vanese. Sex posvěcuje hnus. A duch, ač vším hýbe, když v něm člověk setrvává ve snaze trvat a trvat a trvat, zase nedojde k ničemu. Popis ke skutečnosti přistupuje zvenčí. Chtít něco dělat je stejně absurdní jako chtít lapit dívčí sen. Odkládám naději na později.