Vzpomínka na samotu Bohuslava Reynka, básníka samoty a kontemplace, jak jej nazval Jaroslav Med. Filosoficky vzato, jsme stále sami, od narození do smrti. Je málo skutečně blízkých lidí, které máme kolem sebe. A i ti nám jsou vzdáleni. Jak nás samota utváří a tvaruje? Co v ní můžeme nalézat?

Tematika samoty se v minulém roce objevila v nějaké podobě asi u každého z nás. Omezení, strach a nejistota otřásly naším světem, jak jsme jej ještě donedávna chápali. Ztenčené sociální kontakty, karanténa, čas trávený zejména doma, virtuální svět, osamělost. Více než jindy se ukázalo, jak důležité je umět být jen sám se sebou. Jenže abychom mohli být dobře sami, je třeba mít s kým být spolu. A to není samozřejmé.

Jednou z velkých obav mnohých z nás je osamělost v nemoci a umírání, ale nejen tyto krajní situace nás do ní mohou uvrhnout. Osamělost je nechtěná izolace, nenaplněná touha po vztazích. Tento bolestný stav může pokřivit naše vnímání reality. Běžné sociální interakce scházejí a člověk může mít problém jednat s druhými lidmi a důvěřovat jim. Ztrácí schopnost pružně reagovat, správně číst v komunikaci a jednání druhých, může svou sociální neobratností upadat do ještě větší osamělosti a zoufalství. Znáte-li někoho osamělého, nenechte se odradit jeho nedůvěrou ve svět a jeho někdy zraňujícími slovy; je v něm bolestná touha po naplněných vztazích, díky kterým by mohl svojí situaci lépe snášet.

Zvláště v kontextu technologií, které nám umožňují být v kontaktu se světem takřka neustále, a které nás od samoty zdánlivě vzdalují a zároveň nás v ní mohou uvrhnout, je důležité uvědomovat si chvíle, kdy jsme skutečně, vědomě sami. Jak s takovým časem naložíme? Necháme ho rozptýlit zábavou, úkoly, konáním? Nebo se pokusíme alespoň na chvíli zastavit a uvelebit se v bytí jen tak? Kdo jsme, když nás nikdo nevidí? Jsme v té chvíli sami sebou?

Tvárnost samoty
Samota se může zjevit v mnoha podobách. Samota, která je volbou, možností, a samota, která je nutností. Samota se sebou samými i samota člověka mezi lidmi. Samota, do které nás uvrhlo nepochopení, nepřijetí či vina. Samota pro nás může být hrozbou nebo touhou, může být cestou k nalezení vlastního já – anebo tím, co prohlubuje naši úzkost a beznaděj. Samotu můžeme hledat v lesích, na hřebenech hor, v tajemstvích jeskyní či pod vodou, také v tichu posvátných míst, v kontemplaci, meditaci. Samotu můžeme prožívat, když nám puká srdce, když po někom milovaném zbylo jen prázdné místo. Kdyby byla samota postavou, možná by byla jako marnivá žena, která nikdy neobleče ty stejné šaty dvakrát.

Možná je tato doba výzvou, abychom se s vlastní samotou potkali a dovolili si vidět různé její tváře, tu laskavou i tu tvrdou. Abychom se do ní ponořili a nechali se jí utvářet, abychom skrze ni tvořili ze svého života umělecké dílo, jak radí Friedrich Nietzsche. V čase, kdy jsme sami, se může vyjasnit, co je podstatné, co je v životě to naše. Je však třeba nalézt rovnováhu, abychom neutíkali od svých vztahů a povinností příliš daleko. Samota může být útěkem, a to někdy totálním. Aleš Palán ve svých knihách o šumavských samotářích nádherně zdokumentoval radost i zoufalství života bez druhých.

Učit se samotu?
Jenže před sebou neutečeme, a tak je třeba učit se umění samoty i uprostřed lidské společnosti. Zachovat si vnitřní kontakt se sebou i uprostřed všedních dní, obklopeni lidmi, požadavky, úkoly. Pokud se ptáme, kde se můžeme učit, odpověď je jednoduchá: v naší samotě. Inspirací pro nás mohou být díla druhých, mohou nám ukázat směr, pootočit úhel pohledu, vzbudit chuť k objevování. Možná v nás otevřou zvědavost, abychom brali samotu jako důležitý čas, abychom ji vyhledávali a ptali se jí, co nám může nabídnout. Tyto texty nás však mohou opravdu oslovit a ovlivnit pouze tehdy, pokud naše souznění s nimi není povrchní, ale zasahuje nás do hloubky.

Pro mě jsou v tomto ohledu inspira­tivní zejména texty Antoine de Saint-Exupéryho, autora s velkou úctou k člověku, se smyslem pro příběh a hloubku, s jemnou obrazností a velkými zkušenostmi letce a zároveň člověka, který je často odkázaný jen sám na sebe. Nejen literární inspirace je pro toto téma dostatek. Neměli bychom ovšem zapomínat na vlastní život coby zdroj cenných zkušeností a jisté moudrosti, neboť to podstatné o nás a o světě už dávno víme, jen je třeba tomu dát se vší pokorou určitou váhu.

Tichý hlas v tichu
Ve složité době možná více než dřív toužíme čas od času uchýlit se někam, kde je ticho, prázdno a čisto, kde nejsme rozptylováni, kde se můžeme zastavit. Co je to za hlas, který přes hluk světa neslyšíme, a přesto je tak silný, že za ním jdeme do ticha? Prožitek času jen se sebou samými může být velmi obohacující. V samotě se možná nejvíce učíme smířit minulé se současným – svoji otevřeností k tomu, co přichází. Dokážeme přijmout samotu za svoji učitelku?