Přeměň duši na slova, aby bylo cesty zpátky. Utvořit kruh znamená uzavřít kruh. Když něco tvoříme, tak to uzavíráme. Napodobujeme nekonečno. Kruh je nekonečná přímka. Přímka je přítomnost. Náš čas je omezený. Abychom se cítili celí, potřebujeme aktivovat centra slasti. Stanovit a protnout žádostivou tečnu.

Tvorba uzavírá, směřuje do minulosti, kamení v ní. Přítomnost se nám nabízí, ale to je jen naše iluze. Nejsme v ní, nejsme materií, nejsme plně zmocnění. Jsme zmatení, málo sladění. Jsme u ní jen přítomní. Jsme při tom, při přítomnosti. To je to poslední, čeho můžeme mít dosti. Jsme dost výstřední, abychom to chtěli. Tvoříme, abychom mohli vlastnit.

Tvorba je touha moci vlastnit. Je to možnost prožít moc vlastnit přítomnost jejím zachycením, nebo spíš zachycováním v díle. Ta moc trvá, jen dokud je dílo živé v nás, dokud v nás tepe jeho předobraz. Uskutečňujeme ho, převádíme na obraz, dáváme mu pevný tvar. V tomto procesu se rodí i umírá. Uzavíráme jeho možnosti z nekonečna na jednu.

Touha moci vlastnit přítomnost popírá sama sebe. Tvoření je hoření, ničení. Snaha zmocnit se přítomnosti je snaha zotročit svobodu. Nevyhnutelně klouže do minulosti. Svoboda je přítomnost, z podstaty nezachytitelná. My ji potřebujeme aktivovat, vyvlastnit z jejího skrytého plynutí. Náš čas je omezený.

Odpadní pravda
Nechápeme, že uchopení, poznání přítomnosti ji pro nás neobjeví, nezachrání, neosvítí, ale naopak zatemní. To poznání bude jen jednou nicotnou verzí nekonečné rozmanitosti. Nebude pravdou, ale hračkou. Nebude radostí, ale horečkou. Jakmile odezní žár tvoření (touhy), stane se bezcennou. Žár sežehl svobodu (přítomnost). Svět je plný odpadní pravdy, které se nedokážeme vzdát. Nedokážeme se vzdát vize, že smyslem života je tvoření. Ve skutečnosti se život, tedy přítomný život, ne ten z análů, tvořením maří, kamení v něm do minulosti. Přítomnost tvořením vyhoří, vyplýtvá se.

Přítomnost sama je tvoření, ale na rozdíl od toho lidského živé. Nekamení, směřuje vpřed v neustálých proměnách života a smrti, aniž by protežovala jedno nebo druhé, uchovávala cokoli egoistického. Je vyzývavá a nečekaná. Můžeme se ji snažit zachycovat ve stylu časosběrných dokumentů. K dispozici ale budeme mít stejně jen prostředky zmocnění, s ní neslučitelné. V rukách nám zůstane popel.

Není čas spěchat
Proč se tak snažíme zmocnit přítomnosti? Protože se jí cítíme lapení, v ní ztracení. Bojujeme proti ní, snažíme se ji převézt, převést na své konto. Náš čas je omezený. Hrozí, že naše snažení přeruší, utne. Zbydou nám jen rozkládající se oči pro pláč. Musíme vykázat výnosy! Visí nad námi Damoklův meč, ale snad právě proto není čas spěchat. Je čas druhou stranu vyjádřit se nechat. Odvrátit zrak od tekutých displejů k nejbližšímu živému tvoru. Tím jsme my sami. Tak ke druhému nejbližšímu. Ten je pravděpodobně taky zahloubaný do monitoru.

Neví o vás. Neví, že vy dva si máte co říct víc, než armáda přátel na sociální síti. Protože jste právě spolu. I když spolu nemáte nic společného. To je přítomnost, přirozené přírodní zrcadlení, které vnímáme jen, když jsme na něj naladění, aktivní, což nejsme v osidlech onlajn trolení. Mám na mysli styk s realitou, tou bezprostředně žitou, bitch jarem zlitou.

Stojí to za prozkoumání. To zrcadlení je bezvýsledné dvoření se přítomnosti, tvoření bez uzavírání, čirá radost z čumění. Váhání vydat se na most bez váhání s prostou jistotou berana, který vidí srdcem. Jinak je slepý jak patrona, protože uhýbá pohledem. Srdcem neuhne. To je ta jediná platforma. Ne, že ne. ∞