„Každý si jednou užije svých 15 minut slávy.“ „Půjčování luxusních kabelek a doplňků dává smysl víc, než si jen dokážete představit, a to z mnoha důvodů!“ „Máš zájem o nošené kalhotky, punčochy nebo ponožky? Napiš!“ „Dlouhý a hustý vlasy. Jak takový mužskej má, odpustím leccos jinýho.“

Slovo fetiš, feitiçio, pochází z pozdně středověké portugalštiny, které v sedmnáctém století zmutovalo v anglické hantýrce na fetisso. Původně se užívalo pro bůžky a kouzelnické praktiky západoafrických domorodců, pro vyrobený předmět nošený na těle. Postupem času přešel do běžného jazyka ve smyslu předmětu, jemuž byla přisuzována zvláštní moc. Dnes si při vyslovení slova fetiš většina lidí vybaví pouze sex.

Pokud budeme zkoumat spisy cestovatele Pietera de Mareese, zjistíme, že slovo se užívalo k označování hmotného objektu, který vyjadřuje náboženské, estetické, obchodní i sexuální významy zároveň. Rázem se „půjčování luxusních kabelek“ jeví v novém světle.

Fetišizace -ismů
Umělecké dílo se jako fetiš poprvé objevuje v moderně – a s ním nebývalý rozmach uměleckých směrů, -ismů. Jinými slovy fascinace a sakralizace, psychologická podřízenost abstraktnímu systému. Vědomí, že patřím do skupiny -istů, a institucionalismus onoho -ismu jistě vedl nejednoho umělce k ustavení vlastního směru. Neboť pak je možné nazývat se -istou a opírat se o ideologii, zdánlivě objektivní. A prožít svých patnáct minut slávy.

Nejsilněji lze vnímat fetišistický projev v oficiální tvorbě doby studené války. Spojení dominance a podřízenosti lze vysledovat na obou stranách barikády, stejně jako nadživotní velikost soch, kterým zdatně sekunduje pompéznost hudebních děl a dryáčnická okázalost maleb i reliéfů. Fetišizaci moci, tak dobře artikulovanou v socrealismu, lze ale vysledovat i v Duchampově díle. Snahou zbavit předmět jeho původní každodenní funkce a posadit na roveň Mony Lisy či Růžencové slavnosti je pouze změnou uměleckého jazyka. Mocenská pozice objektu jako takového zůstává zachována a vyvolaný šok je pouze potvrzením, že na správném místě porušil společenské zvyklosti. Ty ostatně samy o sobě vládnou stejnou nařizující a dominantní mocí jako fetiš sám.

Aukce jako přehlídka fetišismu
Bude to znít příliš marxisticky, pokud napíši, že umělecké aukce je možné prohlásit za formální setkání těch, kteří vyznávají kult směnné hodnoty a ujišťují se tak o své pozice? Aukce posilují postavení uměleckého díla v dané struktuře a svého nového majitele i okolní kupce povyšují na znalce. Čím více přihazujících a čím vyšší cena, tím vyšší statut. Umění se skrze aukce stává pouhým zbožím, směnitelným za vyčíslitelnou částku. A není bez zajímavosti, že i na penězích samotných nefascinuje jejich existence, ale právě jejich abstraktnost a symboličnost. Sami jsme je stvořili – a dali jsme jim absolutní moc nahradit všechny ostatní hodnoty, které je možné ocenit. Mají tak totální moc zcela abstrahovat – a uzavřít vše do svého inertního systému, ze kterého není úniku jinou cestou než kompletní destrukcí celého systému.

Fetišizaci nakonec neuniká nejen dílo, ale ani osoba umělce. „Mistře, …“ je oslovení, které takové postavení prozrazuje. Od autora očekáváme neočekávané, chytáme ho do pastí společenských konvencí a požadujeme, aby „nám nastavoval zrcadlo“. Nutíme jej tak nosit naše vlastní šaty a ukájíme na něm i jeho díle svou touhu být kulturními tvory.