Odmítám označení. Odhaluju označení. Pracuju na destigmatizaci masivních nánosů své identifikace se stereotypy. Netuším, jak z toho ven, zpět k sobě, vlastně ani nechci. Dělám jen to, co chci. To je prokletí.

Jsem náhoda nebo osud? Jsem pořád to samé, ale jen někdy. Někdy není kdy být. Nemůžu zůstat, něco se musí stát. Bezčasí. Nadbytek času vyprší. To, co jsem chtěl, se rozplyne v tom, co jsem chtěl doopravdy, jen jsem to nevěděl. V tom, cos chtěla ty, protože jsem tě nepřesvědčil. Co zůstalo, je iluze. Zkoumám svůj ksicht v okně. Kdo to je? Neznám ho. Hledám shodné rysy s tebou. Jak asi vypadám? Hledám emoci, ale nic tam není. Nic víc, než nic. Hledám tě v sobě, ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
Chci se v tobě zabít. Být tím, kým jsem. To je podle Sartra smrt. Vztah je smrt, která ti dá život. Chci to říkat jen tobě. S tebou. Kéž bys byla ta pravá. Máš pro mě jen smích, nevidíš v tom smysl. Sám v tom smyslu zkysnu, půjdu něžně ke dnu. Smysl neexistuje sám o sobě, jen sdílením, zájmem. Sdílím, ať zájem je nebo ne, to je můj problém. To je špatně. Sdílím ze zvyku. Moje sdílení nikam nevede. Sdílím s veřejností. Tváří v tvář veřejnosti je člověk nikdo. Otrok.
Bojím se, že až tě zase uvidím, bude pozdě. Vždycky se bojím, že bude pozdě. Už to spojení „bude pozdě“ obsahuje odpojení. Všechno bude, já už nebudu. Proto spěchám, scházím. Slovím tě, střílím po tobě otrávené šípy, ale máš protilásky.

Trapný tarif
Za chvíli budu zase němý. Nastane stará dobrá vulgární všednost ticha. Mám pocit, že už nastává. Rýsuje se až příliš deskriptivně. Hlava mi padá do dalšího pornospánku. Na spánku ještě cítím tvůj polibek, ale budu sám a ty sama. A ty s někým jiným a já sám. A všichni půjdou dál v surreálných scénách. Budu se snažit to chápat. Vloudí se mi do hlavy nějaká nebetyčná bezvýznamnost. Zboří tvůj majestát. Město zachvátí plameny, ulicemi se ponesou žalozpěvy, ze sklepů povstanou zvířata, ze skříní vylezou vysmátí kostlivci. To víš, že si dělám srandu. Jenom tě straším, že tě jednou ztratím.
Píšu ti, že jsi zázrak. Píšeš mi, že jsem přízrak. Píšu ti, že vedoucí reportáží z Tvaru mi napsala, že neví, jestli mám s tou neodbytností jinde úspěch, ale že u ní jsem skončil. Jen jsem stavěl příběh, aby neskončil. Stavím babylónskou věž a ty jdeš. Musíš už být daleko. Nejsi z těch, co chodí kolem dokola. Zrcadlo hladiny prohnilého rybníka mojí akademické stagnace. Já to věděl, ale nebudu si zoufat. Našel jsem cestu, jak schovat svůj strach. Najdu si jinou. Všechno jsem obětoval, celý svůj svět, svůj sen. Asi k tomu jsem tě chtěl a potřeboval, abych dostal sílu to svalit, abych z toho marného přitahování se k tobě nabyl svaly, abych byl mocný jako Putin a Stalin. Teď mi to dochází.
Ta neustálá metamorfóza je veskrze trapná. Jsem trapný tím, že neustále volám do světa, že trpím. Mám takový tarif, že mě nikdo neslyší. Mám to totiž zadarmo, a když voláte zadarmo, nikdo vás neposlouchá, protože lidi slyší jenom na prachy. Nicméně, já trpím. Trpím, jako bych měl pořád kocovinu. Nejvíc trpím, když si odpočinu. Trpím, a pak si to nepamatuju. Trpím, a pak se vzpamatuju. Proto ta obviňující intenzita. To ticho. Ticho dost. Ticho­‑most. Krize nahodilosti. Jednoduchost bezvýznamnosti.