Šmátrám bezvětřím a sahám si na dno. Snažím se o tebe, i když jste ke mně nikdy nepromluvili. Vysílám signály do prázdných polí a lesklý černý tekutý asfalt mi na kůži tvoří latexový povrch, který by tě mohl zaujmout.

Snažím se rozepnout si krk, napnout ruce a nechat se zlomit proudem lidské masy, jíž nelze nebýt součástí. Ukamenovat se svou vlastní rukou, cítit pocit štěstí z přívětivého přijetí. Olizuji si vousy z rozpuštěného cukru, který jsem vypila v milk shaku kvůli vám. Abyste konečně vnímali, že se dokážu bavit. Nejsem strnulá, naopak – přátelská a open-minded. Peří se na mě divně lepí a snažím se ho zakrýt krémovým pudrem. Ideálně k vám zapadám. Tak jako varná konvice do kuchyně nebo použité ponožky do koše se špinavým prádlem. Tohle jsem si vždycky přála. Dýcháte ze mě a já čekám, kdy se budu moct sama nadechnout a cítit úlevu, která je tak všudypřítomná, beze slov slibovaná. Nevyřčeně očekávaná na rozdíl od přímo kladených otázek. „Jaké je vaše náboženství? Rasa? Gender? Lednice? Typ? Léky? Rodinná anamnéza? Zkoušeli jste vkročit do místnosti číslo šest? Možná by se vám tam dařilo. Obývají ji lidé s historií panických atak. Budete si rozumět. Beztak jsou to většinou ateisti jako vy. Uvolněte se.“

Nahradit tlustou paměťovou linku
Prohrabuji se v odstřižcích tkaniny svého kmene. Netuším, že by mě mohli zařadit jinam, ale někde hluboko v nitru mnou cloumá strach z odhalení. Proto polykám každé vlákno paměti, než dopadne na dno žaludku. Táhne se myslí. Možná brzy skupiny už nebudeme potřebovat. Chat GPT nás postupně naučí přemýšlet na základě pravděpodobnosti. Respektive odnaučí nás myslet jinak. Staneme se univerzálními, bez příznaků. Možná systém, který je umělou inteligencí nazýván, tím získá podobnou osobnost jako my – nulovou. Až tě chytím, tak tě sním. Je mi líto, že se nepohne ani list. Přeji si cítit vůni květin ve všech jejích nuancích místo toho, abyste mi povolovali pohyb. Nahoru a dolů a pak zase znova. Mechanický výkon, úsměv, ústa na ústa a opuštění. Nechci být tebou. Chci být jedním z tebe. Chytil jsi moji zprávu zašifrovanou v peřejích? Odpustíš mi, že se vzdávám práva na členství ve vašem úžasném spolku? Chtěla jsem vás poslouchat, ale už nechci vstřebat ani slovo. Chci nepříslušet a působit divně u hledání té idealizované vůně květin.

Nové opakování
Vypůjčuji si myšlenku, abych ji vtělila v nový list. Abych ji patřičně oblékla. Smoking, nebo ležérní look? Ledabyle uvázaná kravata, nebo striktní preciznost? Mozek plný mikroplastů, pletený svetr našeho uvažování. Plastové sáčky se lisují, vlají bez větru prostorem white cube. S nemalým zaujetím jsem pozorovala dílo Plastic Fall berlínského umělce Henoka Getachewa, sestávající z pásu posetého plastovými materiály, výrobky bez dalšího významu. Odpadem, který se točí stále dokola. Opravdu připomíná běžící pás, na nějž pracovníci továren skládají stále další a další součástky. Nebo ten v obchodech, kde produkty před důsledným skenováním proudí s cílem usadit se na dně našeho košíku.

Mimo proud
Běh na běžeckém pásu, stále na místě, i když s nepřiměřenou rychlostí. Nekonečné opakování cyklu. Věčný návrat téhož? Je potřeba stále citovat Nietzscheho? Odkazovat k intelektuálním velikánům? Do jaké míry je skutečně nový list novým? Nezáleží ve výsledku na onom oděvu, který určuje příslušnost k určitému programu? Ale ve své podstatě je uvnitř pořád to stejné. A možná to nás dokáže podnítit. Snad se nejedná o uvíznutí ve smyčce, ale spočinutí v ní. Kontemplace v zahlcenosti šedou hmotou, v níž lze nalézt nový odstín, pokud jsme na to dost zralí. Můj list, cár papíru, smýván podzimním deštěm, je jen součástí tradice, která se táhne od západu na východ a zpět. Autokorekce mi čte myšlenku, kromě překlepů opravuje i celá slova, aby se hodila do kontextu, jejž vyhodnotila jako pádný. Vybírá podstatné, touží mě napravit, ukázat mi cestu. Ten, kdo není techno-optimista, je pozadu, není cool. Nechceme ho tady. Ten, kdo si myslí, že nás technologie spasí, je bláhový. Je vyloučen. Červená, nebo modrá? Vzít si obě najednou už muselo AI napadnout. Ale jaká je čtvrtá možnost? A pátá? Lze se vůbec ocitnout mimo naprogramovanou skupinu?