Znáte to – aby autoři nabrali inspiraci, odpočinuli si od mnohdy hektických životů, nebo kvůli obojímu, unikají z vybavených studií a nějakou dobu stráví na odlehlém místě obklopeném přírodou. Nebo tam žijí, třeba se tam i narodili a vyrostli. Jaký efekt má okolí skrze muzikanty na jejich produkci? Jaký „otisk“ krajina zanechá v tvůrčí práci, a obecně, jak nás nevědomě ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybujeme?

Takoví umělci pak skrze svá díla přenášejí část jim pobytem mimo civilizaci ovlivněného času, změny jejich obvyklého působení. Zprostředkovávají zážitky ze semknutosti divočinou, kde dají dost prostoru klidnému setřídění myšlenek. Kontakt s biologickou architekturou – pryč od všech čtveřic zdí ve městě, do kterých si pak ale jejich kreativní výstup přineseme a s ním často i kus atmosféry a nálad odkud pochází. Mnohdy je taková i jimi zvolená žánrová forma.

Některé hudební styly k tomu mají blíže, na spoustě se to silně projeví určitou lyričností a křehkostí abstraktních prvků, výstavbou skladby, vrstvy na pozadí a detaily. S otiskem stopy obrazů – zátiší mýtiny lesa, cesty a alejí sevřené poli, skalnatého převisu s jezerem na dně, zákruty proudu řeky. Zvuková klenba podobná korunám stromů u vás doma. Jako by se jednalo o načerpanou energii přirozeného prostředí a přírodní klid, alespoň tak zní. Snad slyšíte i šelest listů vzrostlých letitých dubů, cítíte osvěžující studený vítr. A rozhodně nemusejí pocházet z nesporně osobitého, přesto dlouhodobě dosti opěvovaného, dálného severu. Ráz krajin je vždy unikátní, zároveň měnící se v čase a okolnostmi, ročními cykly… A pozorovat to, vnímat, stejně tak ta díla, je jako ohlédnout se k době, kterou jsme tam prožili. Podvědomě vzpomínat na pozapomenuté dětské drobnosti, v důsledku se symbolicky navracet do lůna, pociťovat element bezpečí. Jsou tak prostředkem uklidnění v daty přehlceném, hektickém věku zdánlivých nejistot. Zastavení ve spěchu jinak ubíhajících dnů a meditativním zamyšlením, pokornou sebereflexí.

Třeba jen kus od vás, blízko Berouna – odkud pochází producent Troniq, jehož tvorbu bych s opatrností z náchylnosti žánrových „nálepek“ opsal jako dream-tronica, zmínil bych slow-house, nyní skládá i pod civilním jménem Martin Kuška až syrové ambientní abstrakce. Na audiokazetě dvě nepojmenované půlhodinové vypravěčské koláže u zámořského vydavatelství Origin Peoples, jako terénní plochy, deska No Need to Hurry, But No Time to Waste. Není žádný zelenáč, nahrávky mu vyšly na labelu Sacred Phrases z USA (také k dostání ve variantě retro-trend „fetiš“ jako MC), a to album When You Realize What’s the Real Paradise, nebo na více klubově zaměřeném, prověřeném tuzemském Krmelec Recordings (Migrating Birds Afterhours či Helpless Fools) a potvrzuje pravidlo, že o umělce zasluhujicích si pozornost je většinou zájem v cizině. Dlouhé, rozjímavé názvy skladeb vypovídají o myšlenkách a podsouvají témata městského odcizení, živeného konzumerismu, rozpor v potřebě vlastnictví duševního a fyzického majetku. Osobní vyrovnanost na úkor obecně považovaným sukcesům – kapitál a jeho systém je i trojským koněm.

Osobní oázy
Hudba působící jako příjemně chladivý stín domova, onoho dubového háje, v horkém dni všudypřítomných informačních toků. A lidé tyto pomyslné „osobní oázy“ vyhledávají, ne-li potřebují, a vytvářejí si je čím dál více. Proto patrná renesance ambientu a vlivy jeho prostředků nejen u elektronických stylů za poslední řádku let až po současné, mnou označené jako „re-definované“ klubové techno, až apokalyptické, zvukovou gradací sugerující, že se schyluje k něčemu zásadnímu, jakoby něco viselo ve vzduchu – ke zlomu, ke kterému alespoň naše Země rozhodně spěje, když už ani my nejsme očividně schopni s tím něco udělat, skrze vlastní sebekontrolu. Pak už nebudou žádné dubové háje, naše imaginární domácí, natož ty skutečné. Někteří autoři potemnělého techna produkují právě ambientní nahrávky v bočních projektech jako nutný upouštěcí ventil, výstup druhého konce. Jako protiváhu, doplnění rovnice. Druhá strana světla na konci tunelu v podobě věčně agitovaných klubů a animálně tancechtivých. To dokazuje dvěma hudebními polohami a má s nimi společnou také onu osobní rovinu i Martin se svými soft-beat atmo-elektronikou a soundtrackem své ambience. A jelikož také delší dobu píše, dokončuje i první knihu, která sice pojednává o jeho kraji, za řádky textu ale načrtává vícero otázek a námětů k přemýšlení. Stejný směr otištěný v jiném médiu – když je uvědomělý a láskyplně ryzí, tak pak stojí za to věnovat mu nerušenou pozornost. ∞




text: Marek Wojoczek