Vřed města. Masa betonu. Relikt normalizace. Zbourat. Napravit, co bylo způsobeno. Takto se často hovoří o monumentální budově jihlavského Prioru. Jen těžko si lze představit lepší příklad anomálie než stavbu uprostřed zachovalého historického náměstí, kterou nenávidí všichni.

Česká veřejnost začíná doceňovat brutalismus. Ale zatímco se v Praze odehrávají happeningy za záchranu budovy Transgasu a Kotva bývá označována za architektonickou památku, existují stavby, o jejichž případném odstranění se mezi lidmi i na titulcích novin hovoří výhradně se zklamáním: zklamáním z toho, že ještě stojí.


„Přeji Jihlavákům, aby měli odvahu a konečně to zbourali,“ vyslovil se například Vladimír 518 pro Lidové noviny v přehledu deseti nejvíce nenáviděných staveb. V podobném duchu si zažertoval i Václav Havel, když se tehdejšího jihlavského primátora ptal, jestli už pro budovu našel střelmistra. „Prioru je třicet let. Bourat se zatím nebude,“ stěžuje si pět let starý článek Jihlavského deníku. Jihlavě totiž k bourání nechybí jen odvaha, ale především peníze. A tak stojí dál, i když si to nikdo nepřeje.

Ztělesnění doby
Za ty roky se stal Prior zcela běžnou součástí místního folkloru a donekonečna opakovaným evergreenem, který se jako téma vynoří vždy před volbami anebo pokaždé, když váš konverzační partner zjistí, odkud vlastně pocházíte.

„Jihlava…“ zamyslel se dlouze při pauze na cigaretu pražský kolega, kterého jsem potkal během náhodné letní brigády. „Pěkný město. Tam máte tu věc na náměstí, škoda! Zbourat to nechcete?“

Bourání má „ta věc“ zakořeněné vlastně už ve svém vzniku. Výstavbě obchodního domu v sedmdesátých letech totiž předcházelo odstřelení unikátní skupinky historických domů, označovaných německým a počeštělým slovem „Krecl“. Prior tak pro mnohé lidi symbolizuje mnohem víc než někdejší pýchu normalizačního konzumu.

Svou historií, umístěním, způsobem výstavby i podobou asociuje monstrozitu režimu, jenž z jakési libovůle nechal bez váhání srovnat se zemí původní měšťanské domy, aby na jejich místě vybudoval moderní obchodní dům a zabezpečil materiální pohodlí svých občanů. Zosobňuje něco, co tu nikdy být nemělo. Představuje vstup do nové éry a zároveň tečku za minulostí, která neměla nikdy skončit. Ztělesňuje omyl dějin, ačkoliv se (podobně jako minulý režim) tváří jako jejich přirozená a nutná kontinuita – tvarem cíleně připomíná členitost původních domů a ozdobný postranní nápis se dovolává středověké epochy jihlavské těžby stříbra. A přesto je vnímán jako nemístná anomálie.

Zakrýt, přetřít, nechat zmizet
Není divu, že pohled na takovou stavbu bolí. A protože se ho nedaří zbourat, je vytěsňován jinými prostředky. Prior chybí na většině fotografií propagačních materiálů města – nejlepší fotky historického náměstí přece pochází přímo z jeho střechy. Pořadatelé každoročního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava ho před lety v rámci jednoho ročníku celý přikryli plachtou. Před dvěma lety vznikl dokonce obskurní krátký film PRIOR ZMIZEL!, ve kterém se hrdinové vrací do minulosti, aby zničili původní technické návrhy: obchodní dům tak nikdy nevznikne, což je završeno finálním záběrem, jak by třetí největší náměstí v republice vypadalo bez něj. (Spoiler alert: přespříliš prázdně.) Majitel Prioru navrhl, že by současnou svítivě bílou omítku přetřel do decentnějších barev, ale narazil na odpor památkářů.

Prior tedy stojí černobíle dál. Anomálie, kterou ještě nikdo nezboural, nepřetřel, nenechal zmizet. Anomálie, která toho v posledku vypovídá více o naší době než o té své. Bouráme Transgas, paneláky přetíráme do růžova a minulost nechceme vidět v původních barvách. Jen jedna věc na Prioru zůstává populární: supermarket a první porevoluční mekáč přímo v centru města. ∞


text: Jakub Haubert