Řekli mi, abych napsala článek o módě. Je to těžší než obvykle. Už pár dní mi úplně nedává smysl můj obyčejný život Pražáka, který chodí na kafíčka a na večírky, píše básně, kouká na filmy a živí se fashion marketingem. Nedávno jsem totiž přijela z uprchlického tábora ve Slavonském Brodě v Chorvatsku.

Ještě pár dní v sobě budu mít prázdno, protože jsem Syřanům a Iráčanům, se kterými jsem se seznámila, mohla dát jen trochu čaje, bundu pro jejich děti a deku. Pomohla jsem jim několika pozitivními větami, ale dobrý život jim zařídit nemůžu. Bude mi ještě chvíli líto, že jsme měli jen šest dek na čtyři sta lidí, kteří stáli venku, když bylo okolo nuly. Že jsme oblékli jen dvacet dětí ze dvou set, protože zásoby oblečení Červeného kříže ještě nebyly roztříděné a nikdo nevěděl, co se v zavázaných pytlích nachází. Budu v sobě mít prázdno z toho, že jsem viděla jen zlomek lidí bez nejisté budoucnosti. A taky z toho, že se kolem nás šíří nenávist, která požírá lidi, o nichž jsme si mysleli, že je známe. Z toho, že na světě je daleko víc problémů než uprchlická krize a nikdo z nás je nevyřeší. Z toho, že Česká republika se mění v semeniště ustrašených xenofobů, kteří rezignovali na zdravý rozum. Tak jaká móda? Může v tom všem hrát nějakou roli?


Ano. Protože jsou lidé, kteří uvažují v souvislostech. Když se pár dní přede mnou na chorvatsko-srbských hranicích prohrabovaly sbírkami oblečení pro uprchlíky holky z českého nezávislého serveru Fashionbook, našly v nich množství nesmyslných výstřelků. Boty na podpatku, flitrované šaty nebo svetýrky pod prsa na cestě v dešti a zimě nikomu moc nepomůžou. Naopak přidělávají práci dobrovolníkům, kteří musí věci třídit. Nepoužitelné věci se na místě začaly dávat do pytlů s nápisem Šid: Useless. Šid je srbské město, ve kterém uprchlíci nastupují na vlak do Chorvatska.

Holky se nerozčilovaly nad tím, kolik nemožných módních výstřelků našly. Namísto toho je sbalily a odvezly autem do České republiky. Tady s nimi nejdřív nafotily editorial, a poté uspořádaly bazar, kde věci proměnily v peníze. Ty pak poslaly zpět na místa, kde jsou v rámci uprchlické krize potřeba. Celý tenhle přerod mi dává smysl. Takhle se to dělá. Všichni můžeme někomu pomoct. Stačí dělat to, co umíme nejlépe.

Každý má jiné schopnosti a hranice. Někdo umí v davu uklidnit nervózní syrské kluky, kteří na sebe pokřikují a strkají do sebe. Někdo umí ukonejšit plačící děti a někdo umí dát pár slovy naději oční doktorce z Iráku. Těšilo mě, jak se dobrovolníci uměli domluvit a doplňovat. A těšilo mě, že je jich tolik z ČR.

Můžou být Češi ještě na něco hrdí?
I my, přátelé z Prahy, jsme v táboře mrzli. Kamarádka si ve městě šla koupit něco proti bolesti v krku. Když lékárnice poznala, že je Češka, okamžitě věděla, že jsme přijeli pomáhat uprchlíkům. Vyndala nejdražší sprej a řekla: „Děkujeme, že jste tady. Vím, že váš prezident za vámi nestojí. Ten sprej máte zadarmo…“

Tak možná, možná že nejsme takoví zabedněnci. Ještě je mezi námi mnoho lidí, kterým na ostatních lidských bytostech záleží. A třeba měl pravdu ten syrský učitel angličtiny, se kterým jsme v noci v táboře kouřili cigaretu a bavili se o Evropě. „Where are you from?“ zeptal se. „Czech Republic,“ řekla jsem. Odpověděl: „The best country in the world.“ ∞