O bleším trhu v Praze jste dříve mohli slyšet buď z vyprávění vašich zcestovalých přátel, nebo odvážlivců, kteří se vypravili na tzv. bleší trh-burzu do Kolbenky. Až konečně, před rokem a půl, objevili se dva nadšenci, jejichž zásluhou se nejdříve na náměstí Míru a posléze i na náplavce u Palackého náměstí začaly konat blešáky, které ctí svou tradici, mají milou a přátelskou atmosféru a neprodávají se na nich vietnamské tepláky a prošlé jogurty.

Ráno
…scházím na zasněženou náplavku u Palackého náměstí, kde má každou chvíli vypuknout bleší trh. Od jara se zde odehrávají pravé bleší trhy (jak je pořadatelé veřejně prezentují) vždy první a třetí sobotu v měsíci. Kdybych chtěl jít na náměstí Míru, musel bych si ještě týden počkat. Z dálky vidím hrstku trhovců vybalovat své zboží na rozložené deky, malé stolky, věšáky na prádlo a podobné důmyslné pulty a pultíky. Všímám si i dvou pánů, kteří jednotlivé prodejce obcházejí, krátce se s nimi o něčem dohadují, načež jeden z nich zaryje patu do zmrzlého sněhu a vymezí prostor. Později se dozvídám, že to jsou sami pořadatelé celé akce. Ale to bych předbíhal.

Zablešené trhy
Bleší trhy se uskutečňují v evropských městech již řadu desetiletí, v některých případech století. Nejstarším známým bleším trhem je pařížský Marché aux puces de St. Ouen. Odtud pochází i označení bleší, které se ujalo i v jiných jazycích (Flea market, Flohmarkt aj.) a má řadu etymologických vysvětlení. Nejpravděpodobněji vzniklo tak, že na těchto trzích obchodovali trhovci se zbožím mnohdy starým, použitým a špinavým, zkrátka z druhé kategorie, a proto se mezi ně mohly snadno dostat blechy. Dalšími možnými vysvětleními je buď, že se tyto trhy často přemísťovaly z místa na místo, nebo že trhovců i zákázníků bylo na jednom místě zkrátka mnoho. V obou případech podobnost s blechami netřeba zdůrazňovat.

Bleší trh zahřeje
„Hlavně že nám nesněží,“ staví se statečně k mrazivému ránu starší dáma, jež nabízí všechno možné od vidliček přes lampy až po knihy. Souhlasně přikývnu a popojdu o kousek dál. Zaujme mě mladý pár nabízející ručně vyráběné náušnice, rámečky a náramky, jimž nelze upřít vynalézavost a nápaditost. Zastavuji se na kus řeči. „Musíme anglicky, moje přítelkyně nemluví česky,“ prosí mě sympatický kluk. Dozvídám se, že slečna se jmenuje Vaiva a pochází z Litvy. Usměvavá mi popisuje proces výroby originálních produktů. Některé jsou z kousků dřeva, jiné vymodelované z polymerované hlíny a dekorované jsou efektní technikou dekupáže. „Na bleší trhy jsem zvyklá ze svého rodného města Kaunas. Je to hodně oblíbená akce hlavně mezi holkama, které stejně jako já něco vyrábějí. Tady v Praze jsme podruhé a moc se mi tu líbí. Když si člověk povídá s lidmi a dělí se s nimi o zážitky, tak mu ani není zima,“ zakončuje a já si uvědomuji, že právě s lehkostí vystihla podstatu této akce, totiž že se zde především lidé setkávají, mohou si spolu popovídat, vyměnit si postřehy nebo zavzpomínat nad předměty z doby dávné i nedávné. Přestože mi umrzaly palce u nohou, za celou dobu naší konverzace s Vaivou jsem na to ani nepomyslel.

Hadry od tety
Na druhém konci řady trhovců starší pán sice pečlivě, ale naprosto nesystematicky vyskládává na rozložený igelit všemožné hadry. Zastavuji se i u něj a jeho vstřícnost mě těší. „Bejt chudý a ještě smutný, bylo by to nápadný,“ říká mi s úsměvem na tváři a vzápětí svou pozornost upne na povolený šroubek, jenž nedrží na stojanu, který by snad vnesl trochu řádu do nabízeného zboží. Pan Zdeněk je trhovcem od samého počátku těchto bleších trhů společně se svou manželkou. Jejich skromné podnikání vzniklo velmi prozaicky. „Moje teta měla butik, takže všechno, co tu vidíte, je vybraný z jejího krámu. Oblečení, boty, šály. Všechno možný. Někdy taky něco koupím i sám, a pak to tady bouchnu,“ přibližuje a já se přistihuju, že mu zírám na fialový nos a zmrzlé tváře a v duchu mu zapínám rozepnutou košili u krku. Jako by mi četl myšlenky, dodává: „Zima je zima, ale hezká na horách. Dneska to nejde,“ a povzdechne si, aby už bylo zase teplo a lidi chodili víc.

Dušínovská pravidla
„V podstatě nám tady chyběl bleší trh v pravém slova smyslu, tak jsme si s kamarádem řekli, že ho musíme udělat sami. Chtěli jsme, aby fungoval tak, jak jsme zvyklí z jiných evropských měst,“ vysvětluje mi zkraje na kost promrzlý pořadatel David Košek, kterého jsem si odchytil u jednoho z prodejců. Společně s Pavlem Šikem vytvořili trhy z čistého entuziasmu a většinu nákladů hradí z vlastní kapsy, i když symbolicky přispívají trhovci za pronájem místa. Zajímá mě, koho na svém trhu vítají a koho na něj nepustí. „Sepsali jsme soubor pravidel, abychom udrželi ráz trhu takový, jaký jsme si předsevzali. Musíme jejich dodržování hlídat, protože se vyskytují prodejci, kteří si je nepřečtou, nebo je záměrně porušují,“ přibližuje. Když si pozdějijednotlivé podmínky a pravidla pročítám, zjišťuji, že jejich poslání je značně šlechetné. Na trhu se nesmí objevit předměty jakkoli asociující násilí (zbraně, válečné předměty, předměty s rasistickým nebo jiným nedemokratickým podtextem), dále zaručené prodejní taháky (květiny, potraviny, parfémy, erotické pomůcky atp.), prodávat se nesmí ani autodíly a velké spotřebiče (podle mého názoru z estetického hlediska), a dokonce ani položky typu stavební spoření, patenty nebo pojištění.

Budoucnost je ve hvězdách a na radnici
Vzpomenu si ještě na ručně vyráběné výrobky a ptám se na postoj organizátorů k rukodělným trhovcům. „Vytvořili jsme hand-made sekci, abychom vyšli vstříct všem, kteří něco vyrábějí, a nemají své výtvory kde prodat. Sekce je omezená na deset trhovců, protože zase nechceme, aby se z nás stal trh šperkařů. Setkalo se to s úspěchem především u mladých lidí.“ Vidím, že pan Košek už přes klepající zuby téměř neartikuluje, a tak spěchám s poslední, a přece podstatnou otázkou. „Budoucnost jistou nemáme,“ překvapuje mě svojí přímočarou odpovědí. Zajímá mě, jak to myslí, a dostáváme se k podpoře města. „Já jsem vždycky přístup města vychvaloval a nejvíc bývalou starostku Prahy 2 paní Černochovou, která měla tu odvahu nás zpočátku podpořit a hodně nám s tím pomohla. Teď se ale objevily nějaké překvapivé nesrovnalosti, a tak čekáme, jakým způsobem se nová radnice zachová. Může se i stát, že budeme nuceni skončit. Je to ve hvězdách,“ zaskočil mě pan Košek. Nenapadá mě tedy nic lepšího, než jim popřát hodně štěstí a včlením se do davu okukujících lidí u vedlejšího stánku.

Renesance starých krámů
Na tvářích lidí okolo sebe vidím úsměvy a další výrazy spokojenosti, včetně úžasu nad nabízenými artikly. Všímám si turistů, rodinek s dětmi, mladých párů, dam a pánů v pokročilém věku – zkrátka průřez všemi generacemi. Je to milý pohled, jenž nejde dohromady s existenční nejistotou, kterou mi poodkryl pan Šik. V duchu se ujišťuji, že se město k bleším trhům postaví zodpovědně – místo aby je potopilo, tak je podpoří. Podobná akce má v Praze své místo a smysl, o tom jsem přesvědčen. Když se chystám odejít, zastavím se ještě u mladých manželů, kteří si prohlížejí stolek se starožitnostmi. Na klišovitou otázku, co se jim na blešácích nejvíc líbí, dostávám zásadní odpověď. „Všechny ty staré, zajímavé a často kuriózní věci, které byly kdysi používané, a pak je někdo odložil, můžou právě a jenom tady dostat novej život.“ Hřebíček na hlavičku.