Drazí čtenáři a čtenářky.

Slovo obnova dnes zaznívá až podezřele často. Mluví se o obnově krajiny, institucí, důvěry, jazyka. Jako by stačilo něco „znovu nastavit“ a svět se vrátí do rovnováhy. Jenže právě tato představa návratu je problematická. Obnova totiž neznamená vrátit se k tomu, co bylo – protože to, co bylo, se často ukázalo jako neudržitelné.

Francouzský filozof Bruno Latour na to upozorňoval s neobvyklou naléhavostí. Podle něj modernita dlouho žila v iluzi, že se může odtrhnout od světa, který ji nese – od přírody, od materiálních podmínek existence. Krize, které dnes prožíváme, nejsou selháním systému, ale důsledkem této iluze. Obnova v jeho pojetí proto nemůže znamenat návrat k normálu, protože žádný stabilní normál nikdy neexistoval. Znamená spíše znovu se „uzemnit“, přijmout, že jsme součástí spletité sítě vztahů, které nelze jednoduše ovládnout.

Obnova tak není technický proces, který lze naplánovat a řídit shora. Je to změna vztahu ke světu – ať už jde o vztah k planetě, nebo k vlastnímu času. Neobnovujeme svět tím, že ho zrychlíme nebo „optimalizujeme“, ale tím, že změníme způsob, jak v něm existujeme.

V kulturním prostoru se tato proměna projevuje se zpožděním, ale o to výrazněji. Nestačí restaurovat formy, které vznikly v jiných podmínkách. Obnova zde znamená hledat nové formy citlivosti – způsoby, jak mluvit o světě, který už nelze chápat jako samozřejmý.