Léto je doba odpočinku. Přesto si neodpustím doporučit dva hloubavější tituly. Na první pohled nemají příliš mnoho společného: S elegancí ježka od Muriel Barberyové vypráví o paralelních životech dvou obyvatelek jednoho pařížského činžáku: o stárnoucí chudé domovnici René a o jedné z nájemnic, třináctileté přemýšlivé dívce jménem Paloma. Zeptej se táty od Jana Balabána je próza o výseku života tří dospělých sourozenců v okamžiku, kdy umírá jejich otec.

Stylistická vybroušenost
Obě knihy spojuje citlivá a sugestivní práce s jazykovými prostředky. Síla slova, která před očima vybavuje popisované obrazy. Možná se i vy díky Balabánově knize stejně lehce přenesete na okamžik kamsi na prašnou cestu v Beskydech a budete spolu se sourozenci Emilem, Hansem a Kateřinou cítit, jak voní vyprahlé pole, jaké to je prsty čeřit zlaté obilné klasy a vzápětí otevřít dveře nemocnice, kde ve vzduchu čpí dezinfekce a odér umírání. Muriel Barberyová pro změnu vysvětlí, co vše může změnit jedna správně napsaná čárka v souvětí, že Dostojevského bonmot „Krása spasí svět“ se může nečekaně realizovat v postavě bystré duše sídlící v nepříliš vzhledném těle a že „jedna kamélie může změnit náš osud“, což je více než úryvek z jednoho starého japonského filmu.

Dobrat se podstaty
Obě knihy spojuje nenásilná snaha autorů objevit, co je v lidech univerzální. Rozbít slupku přetvářky, kterou každý z nás více či méně vědomě nosí. Nepoučují nás, ale ani z nás nedělají primitivy, kterým je třeba vše servírovat až pod nos. Naopak, nechávají prostor k přemýšlení a dlouhému vychutnávání krystalicky čistých slovních obratů.

Zeptej se táty
V knize Zeptej se táty se Jana Balabán na základě popisu částí života Hanse, Emila a Kateřiny snaží dobrat otázky svědomí, viny a odpuštění. Jejich rodina se snažila i za komunistického režimu žít podle křesťanských zásad, najednou se ale objeví dopis od bývalého spolupracovníka zesnulého otce. V dopise bývalý kolega usvědčuje umírajícího otce z kolaborace s režimem. Sourozenci stojí před otázkou, co je víc – zda jejich víra v otcovu morální sílu, nebo nařčení z úst kolegy?

„Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké…“ (Petr Hruška, básník, O knize Zeptej se táty)


S elegancí ježka
Muriel Barberyová střídá vypravěčské figury v krátkých kapitolách. Promluvy René a Palomy tak vytvářejí skládačku. Občas se jejich vyprávění překrývají a někdy jedna hrdinka glosuje druhou. Obě směřují ke svému cíli – René se snaží na konci života dobrat jeho smyslu, Paloma plánuje spáchat v den svých 13. narozenin sebevraždu. Obě vládnou ironií a přesným pozorovatelským talentem, takže si jejich promluvy čtenář opravdu vychutná. Tyto postavy odděluje třídní původ, spojuje je záliba ve starém Japonsku a pronikavá inteligence. Jenže se do domu přistěhuje tajemný Japonec pan Kakuro a poklidný život v domě dostává nové obrátky.

„Mým nitrem defilují pláčem oživené vzpomínky. Vidím celý svůj pokoutný život samotářského ducha, veškerou svou poutnickou četbu, listopadový déšť smáčející krásný Lisin obličej, kamélie navrátivší se z pekel a spočinuvší na mechu chrámu, spoustu šálků čaje v přátelském teple, krásná slova z dívčiných úst, zátiší, která byla tak wabi, věčná podstata odrážející zvláštní paprsky, nečekaně přicházející konejšivé letní deště, vločky tančící monotónně v srdci a nakonec čistá Palomina tvář ve starobylém japonském rámu. Pláču, z očí mi nezadržitelně kanou krásné velké vlahé slzy štěstí, zatímco všichni okolo nás zmizeli a zbyla pouze vzpomínka na pohled muže, v jehož společnosti cítím, že někým doopravdy jsem.“ (úryvek z knihy S elegancí ježka)