Kurátorské texty, grantové žádosti i tiskové zprávy kulturních institucí mají své vlastní jazyky – často odborné, technické nebo vyprázdněné. Tento článek se zabývá tím, jak jazyk utváří naši představu o kultuře, kdo je skrze něj oslovován – a kdo zůstává mimo.

Éterická bytost se válí ve vysoké trávě, labužnicky ukusuje chleba se sýrem a spokojeně se usmívá. Ženský hlas recituje: „Miluju Lučinu, její čistou chuť, její svěžest. S Lučinou zažívám jedinečné souznění s přírodou.“ „Aby ses z toho nepodělala!“ komentuje to máma a přepíná.

Léto je doba odpočinku. Přesto si neodpustím doporučit dva hloubavější tituly. Na první pohled nemají příliš mnoho společného: S elegancí ježka od Muriel Barberyové vypráví o paralelních životech dvou obyvatelek jednoho pařížského činžáku: o stárnoucí chudé domovnici René a o jedné z nájemnic, třináctileté přemýšlivé dívce jménem Paloma. Zeptej se táty od Jana Balabána je próza o výseku života tří dospělých sourozenců v okamžiku, kdy umírá jejich otec.