Tuzemská scéna se může nejen v hudebních vodách pochlubit řadou přehlížených, takřka nedoceněných osobností, a to ať už z důvodu absence v současnosti nutné provázanosti s uměleckou, profesionální, komerční či akademickou obcí, nebo také z povahy širšího publika u nás obecně.

Bohudíky je to ale přesto neodrazuje od tvůrčího procesu, neboť touha a potřeba po (sebe)vyjádření je do určité míry vlastní všem – ať již píšete básně nebo právě zařizujete byt –, protože jinak bychom byli, alespoň v jejich případě (oproti třeba možnostem pražského bydlení), o dost ochuzeni.

Jednou z „šedých eminencí“ českých, chcete-li alternativních, elektronicko-akustických projektů je i v dalších kreativních odvětvích doslova hyperaktivní Subject Lost, který pod svým civilním jménem Petr Adamec maluje, tvoří grafiku, natáčí, animuje, a jeho pseudonym skládá i produkuje, a rád se noří do science-fiction knih a filmů. Také mám slabost v eskapismu.

S počátky v klubové hudbě, v kontrastu se zálibou v atmosférickém post-rocku, zvukově detailním IDM (intelligent dance music), vesmíru obecně a v cinematických příbězích (ať už jeho vize exodu humanity na palubě kosmické lodi Expo nova a její nekončící plavby, nastínění etických otázek nejen kolem zákonů robotiky skrze postavu Norberta 6 v jeho animovaném snímku) nebo filmové hudby k dokumentu No wave back jako v případě posledního alba, vždy jde ale rozpoznat čitelně osobitý muzikální rukopis, mnohdy až na hranici sound-designu, a hlavně slyšet osudovou naléhavost a uhrančivě potemnělou pompéznost zvukových motivů spolu s pečlivě, do detailu dotaženou vizuální poetikou.

Brzy svůj vesmír veřejně rozšíří o další, tentokrát zdá se více civilní a osobnější příběh – soundtrack k imaginárnímu filmu Let me live anotHer time –, který vznikal již před časem jako jeho další krátký animovaný snímek, než byl uložen k ledu, aby byl nápad znovu vzkříšen, tentokrát ale jako další album s doprovodnou povídkou a ilustracemi. Je o fatálním vztahu androida Isaaca (zjevný odkaz na známého autora?) s jeho družkou Cloud. Zřejmý je tak nejen narativní posun z „makro“ tématu (osud lidství) k mikrokosmu (zabývající se párem individualit), ale i v muzikální formě, nyní hlavně postavené na melodiích klavíru chvílemi doplněném o elektrickou kytaru zahranou smyčcem – oproti předchozím, založeným na rytmice, a více dojmem skladeb s až post-rockovou strukturou. Nechybí však jemu typické elektronické jiskření i „svazující se a rozplétající“ linky zvuků a ruchy v pozadí, stejně jako přetrvává pocit něčeho zlomového v rámci příběhu a důležitost událostí pro charaktery. Pro posouzení hudebního posunu doporučuji výše zmíněné, nebo jednu z posledních prací předcházející nové desce – jako třeba chystaný remix pro uznávanou kapelu Vložte kočku. Nové album, ze kterého je i skladba Cloud s klipem jako střípek příběhu, má pak vyjít do konce února na jeho vlastní značce The Little Universe a ve formě povídky v sešitovém vydání s autorskými grafikami. ∞




text: Marek Wojoczek