Obnova člověka v jeho celistvosti, především pak osvobozením z utilitárního vztahu ke světu. Jak moc je taková potřeba právě opět v těchto dnech znatelná a jak moc potřebujeme novou avantgardu? Přestože je avantgarda pojmem odvozeným z vojenské terminologie, v rámci sféry umění byly její zbraně přístupy v tvorbě: hnutí a uskupení, která se chtěla vymanit pouze sloužení ustálenému vkusu a snažila se o radikální kritiku různého stupně, byla avantgardou. Ta světová byla rozpoznatelná koncovkou –ismus, český Devětsil s prvním –ismem v českém umění, poetismem, spolu s čelným teoretikem Karlem Teigem, zanikl v roce 1938 rozpadem Československa. Použijeme-li potřebu vzkřísit avantgardu jako metaforu, jako snahu najít meče, které nejsou z kovu, ale takové, které by bryskně poukázaly na současné dění, kterému by pomohly prosekat trny, hledali bychom nejspíše průlomové autory, kteří se skrze své umění nebudou bát postavit problematickým otázkám dnešní společnosti. Přestože společností křičí spíše předložka anti–, snad se ten pomyslný –ismus opět brzy ozve.