Dominik Gajarský ve své tvorbě mísí dva přístupy – estetický a komentátorský. Zřetel na krásu se v jeho díle prolíná s vynalézavou a důvtipnou myšlenkou. Výsledná kombinace tak ústí v dílo, které si dokáže podmanit člověka celistvě.

Poté, co se plně nabaží libé podoby umělcových výstupů, může se divák ponořit do podobně silné a působivé roviny významové. Ostatně, důkladně se o tom celém mohou diváci přesvědčit během závěrečné části letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého, v jejímž finále se jedenatřicetiletý tvůrce ocitl. A jaká tedy byla umělcova cesta?

Podobně jako mnohý další finalista známé soutěže rovněž Dominik Gajarský prošel letenskou Akademií výtvarných umění, konkrétně Ateliérem nových médií Anny Daučíkové. Ještě před pražským pobytem stihl tříroční studium na plzeňském Ústavu umění a designu při Západočeské univerzitě. Charakteristická je pro Gajarského především práce s obrazem – vyjadřuje se zejména fotografií a videem. Ve svých výstupech výtvarník často a umně využívá krásu černobílého. A za vysoce zušlechtěným technickým projevem se v nejednom případě skrývá právě vědomá reakce na kulturní minulost, ale i kulturní situaci současnou. Zvláštní pozornost věnuje Gajarský také umělecké moderně, a to jak po stránce obsahové, tak i formální.


Zadní strana, něco, co se neplánovalo použít – zájem o upozaděné
Ve výše zmíněné souvislosti je význačnou již expozice Backsides. Gajarského počin přímo vychází z fotografických aktů Mana Raye, přičemž je použit jednoduchý princip – snímání stejných objektů zezadu. Zaměření se na věci upozaděné, původně zamýšlené jako nedůležité či neurčené k předkládání, otevírá několik nedořečených rovin. Hledíme na od objektivu odvrácené dívky – působí lhostejně, ale i právě díky tomu velmi dráždivě. Šedé a docela prázdné pozadí připomínající fotografický salón umocňuje intimní atmosféru. Ještě přitažlivějšími se výjevy stávají díky tajemným a zdá se nesrozumitelným prvkům, k nimž je očividně upnuta pozornost dívek – jakýmsi černým siluetám abstraktních objektů. Sedmičlenný celek komorních fotografií je doplněn střízlivou černou dekorací s odkazem na Coco Chanel. Dílo na podobné podstatě vystavěné, navíc vtipem okořeněné představuje Gajarského podíl na dřívější výstavě Někdo na tebe myslí. Umělec tentokrát naaranžoval situace při pořizování propagačních snímků československých kapel z 80. let a svým „odhalujícím“ zadním pohledem je opět zachytil na snímcích. Vedle původních společných profilů členů skupiny tak můžeme spatřit i smyšlené detaily z pozadí takových záběrů – ruku položenou na hýždi spoluhráče či intimně kladenou na kolegova bedra. Gajarský tak rozehrál vtipnou hru s tím, jakým způsobem se prezentujeme ostatním.

Když člověk studuje uměleckou školu, těžko si může myslet, že přichází s něčím novým – odkazy na modernu
Již trochu jinému tématu, ačkoli i v tomto případě zachovává strategii přepracování, se Dominik Gajarský věnuje ve svém výtvoru Cesta do pravěku. Námětem k remaku mu je protentokrát scéna z dokumentu francouzského tvůrce Jeana Panlevé zaobírající se ilustrováním času na příkladu planoucí zápalky. Nahrávka je následována seskupením fotografií, které za pomoci zmnožené expozice několikanásobně zachycují předměty vážící se právě k cestování v čase. Jsme pozváni k nahlédnutí do počátků filmového média, k prvním pokusům o záznam obrazu, kdy právě čas hrál jednu ze stěžejních rolí – vlastně i při následné prezentaci. Atmosféru činí ještě výraznější skutečnost, že jak krátký film, tak fotografie jsou vyhotoveny prostřednictvím výhradně analogových technologií.

S osvojováním umělec v určité rovině pracuje i ve výtvoru Album bílého muže. V tomto fotografickém sešitu navíc nabyla zajímavých rozměrů Gajarského hra s určitým kolísáním mezi libým zevnějškem a důmyslným obsahem. Za důslednou, čistou a až abstraktně působící podobou fotografií se skrývá zachycení sádrových replik primitivních soch „plovoucích“ na černočerném pozadí. A podobně jako dnešní tvůrci sahají po inspiraci avantgardou, tak i evropští umělci zkraje dvacátého století přejímali některé projevy afrického a oceánského umění.

Plazi, peníze a akty – střet zvířecího a lidského světa
Při své kultivované a jemné kritice si Gajarský místy vypomáhá i motivy z říše přírody. Ty propojuje s projevy lidské civilizace, aby zviditelnil některé vztahy (a kontrasty) mezi těmito oblastmi. V Nechtěných dobrodružstvích umístil umělec bankovky do vivárií s drobným exotickým zvířectvem a snímal jejich následné působení. Poměrně nevzrušená reakce plazů na docela absurdní prvek v jejich prostředí ostře kontrastuje s úlohou peněz ve světě lidí – a ta ostatně v důsledku ovlivňuje i život samotných zvířat v obchodě.

Precizní estetické vyjádření pro autora typické představuje také dílo Carausius Morosus, jehož název je latinským označením pro pakobylku indickou. Gajarský nechává ve snímku tento hmyz cestovat po obnaženém ženském těle, jehož spanilé křivky umocnil tlumenou rudou září. V doprovodu několika fotogramů týkajících se rovněž střetu lidského a hmyzího světa tak tvůrce otevírá mnohovrstevnaté téma kulturních, společenských i pohlavních vztahů.

Zdá se však, že přirozené je pro Dominika Gajarského pojímat věci především umělecky. Za kritika jako takového se Gajarský vlastně ani tolik nepovažuje. Určité myšlenkové zatížení však v umělecké činnosti považuje za přirozené.

Ač v oblasti výtvarného umění již jistě zaběhnutým a úspěšným jménem, nezůstává Gajarský pouze u tohoto typu aktivity. Dlouhodobě se věnuje také hudbě. Jeho poslední projekt nese název Slowmotiondancer a dává vzniknout nostalgickým, melancholickým až křehkým melodiím v delikátních aranžmá. ∞