Těžko hledat výraznější gesta občanské angažovanosti, která by se významněji promítla do veřejného a mediálního prostoru, než ta z portfolia anonymních členů skupiny Bolt 958.

Protest je slovo, které často ztrácí význam v bludišti strachu. Svět plný absurdního jednání nechává lidský vzdor lhostejným. Společenská aktivita je strnulá a potřebuje stimul probuzení. Protest není slovo. Protest je čin. Mementem zůstane jizva. Ta rozvíjí otázky a začne střelba. Tam někde v dialogu o pravdu. Kdo, kdy, kde, jak a proč?

AKT I Kyvadlo
Letenské sady jsou již od roku 1991 domovem pražského metronomu, který stojí na místě, kde kdysi shlížel J. V. Stalin. Tento kinetický objekt autora Vratislava Nováka je koloritem městského panoramatu, ale hlubší znalost uměleckého díla ve společnosti chybí. Odpočet pomíjivosti času s typickou červenou barvou je často neprávem anonymní a není úplně zvykem k dílu přiřazovat jméno autora či snad o něm hovořit jako o významné památce.

Tou však bezesporu je! Poslední velká rekonstrukce firmy PSN v roce 2016, která v rámci oprav obarvila kyvadlo na svoji firemní zelenou barvu, vzbudila odpor umělecké veřejnosti. Dílo respektovaného autora nesmí sloužit komerčním účelům, avšak vlna nevole byla silná asi jako od rybářské pramičky někde na Berounce. Širší veřejnost změnu přijala bez emocí. Média o změně barvy informovala, ale vystačila si s formulací, kterou jí poskytla firma PSN: „Zelená bude lépe zapadat do přírodního prostředí parku.“

Legitimizace změny uměleckého díla je gesto absolutní arogance. Kdo ví, jestli by bez intervence skupiny Bolt 958, která na vlastní riziko přetřela metronom opět na červeno, nezůstalo kyvadlo v barvě zelené.

Do jaké míry jsme schopni tolerovat pohrdání soukromých firem ve veřejném prostoru?

AKT II Mánes
Když se po jistě nákladné rekonstrukci Galerie Mánes na Masarykově nábřeží znovuotevřely výstavní prostory, jen málokdo mohl tušit, jaké podivuhodné překvapení Spolek výtvarných umělců Mánes chystá. Nekoncepční přehlídka absurdních „uměleckých“ individualit a showroomy komerčních firem. Ano, děkujeme. Hlubšího dna se odkaz tradice, která měla za cíl vytvořit svobodný ostrov umění, nemohla dotknout. Obhajoba spolku Mánes se primárně ohání faktem, že zachránili unikátní architektonický komplex funkcionalistických budov. Nutnou daní jsou výstavy, které neobohacují ducha, ale bankovní konto. Hypotéka se přece zaplatit musí. Tento argument, je jen doznáním neschopnosti, celého spolku, který už v kulturním prostoru ztrácí význam své existence. Základní manažerské pochybení a dehonestace významu Galerie Mánes způsobily mnoha lidem smutek a vyvolaly hněv a nepochopení. Technický stav budovy je jistě v dobrém stavu, ale duše krvácí pod sutinami původní myšlenky.

Gestem nesouhlasu „Mánes krvácí a začíná smrdět“ přispěla skupina Bolt 958 k oživení tématu, které se nebezpečně zapouštělo do stereotypního smíření se s realitou. Červená barva ve Vltavě probudila zájem, který je cenným artiklem. Esteticky a významově povedený teroristický čin promluvil taky o lhostejnosti a slepotě naší společnosti. Ta svojí nečinností přispívá k existenci podobných absurdních pochybení a legitimizuje je. Co je horší? Vystavená obuv známé značky na místě, kde kdysi visela díla Edvarda Muncha, nebo lidská lhostejnost, která svým nezájmem živí už úplně jiné hodnoty?

AKT III Transgas
Brutalistnímu komplexu budov Transgas na Vinohradské třídě nezbývá už mnoho času. Developer je hladový a pozemky svojí lukrativností překonávají všechny hodnoty. Touha vybudovat uniformovaný kancelářský objekt, jehož kvalita je přepočítaná pouze na investiční úroveň, je tak velká, že lobismus a tlak na kompetentní lidi docílil svého. Jak jinak si vysvětlovat poslední ortel bývalého ministra kultury Daniela Hermana, který ukončil probíhající přezkumné řízení o památkové ochraně, a otevřel tak cestu ke kompletní demolici. Unikátní areál je plný prvků, které představují industriální high-tech styl architektury. Plynovodní trubky, jako zábradlí, původní budova dispečinku sestavená z osmnácti tisíc žulových kostek a celkové pojetí hmoty a prostoru spoluvytvářejí dojem stavby z jiné planety. Pravděpodobně nejradikálnější memento brutalistní architektury je nejenom silnou známkou doby minulé, ale zároveň aktuálně nastavuje zrcadlo nevyzrálosti dnešní společnosti v několika vrstvách.

Nulová snaha řešit situaci kolem Transgasu kreativně a využít potenciál prostoru a strukturu stavby k jiným, novým účelům jen definuje, jak je politika neschopná odvážných kroků. Diktát soukromých zájmů v přímém přenosu vítězí nad možností stát pevně za hlubším významem. Tímto přístupem nastavuje normu a vychovává občany k podobné bezohlednosti.

Další vrstvou problému jsou pouze ojedinělé výkřiky vzdoru. Jistě chvályhodné jsou iniciativy „Péče o památkovou péči“, aktivita na sociálních sítích, vzdělávání v podobě publikací o brutalismu, ale další atak ve veřejném prostoru skupiny Bolt 958 přece jen svým rozsahem a důrazem překonává všechny ostatní.

Rudý kouř se vznesl z protitankových dýmových granátů, aby pozornost všech alespoň na chvíli obrátil na fakt, že není možné nechat problém bez komentáře. „Aktentát“, jak sami autoři svoje intervence nazývají, spojuje apel a uměleckou zkratku. Motivace skupiny Bolt 958 nemíří primárně na samotné iniciátory konfliktu, ale na společnost a její neschopnost iniciativy, vzbudit v sobě vzdor a vyjádřit svůj nesouhlas.

AKT IV (…)
Když se v soukolí slovíčkaření pokouším najít správný přívlastek pro Bolt 958, nemohu se omezit na uměleckou a aktivistickou skupinu, protože asociace k jednomu či druhému nevystihují úplně přesně pravý význam jejich činnosti. Obě jsou v každém z Aktentátů přítomny, ale ten charakteristický popis mi přinášejí až samotní autoři: „Jsme teroristická buňka.“ Malá skupina s banálními prostředky agresivně vstupuje do veřejného prostoru, aby zásadním tlakem sdělila svoje požadavky. Červený vykřičník! Nesnesitelný hluk poplachového zařízení. Krvácející galerie. Architektura zahalená kouřem.

„Důležité je, aby lidi vzdorovali, protože pak pro developera nebude tak snadné rozhodnout, že zboří dům, který společnost brání,“ sděluje mi jeden z autorů anonymní „teroristické buňky“.

Jaký další Aktentát přijde? Neptám se ani tak Boltu 958, ale nás, jako spící společnosti. Když jednoho dne docílíme, že lhostejnost nebude tak silně zakořeněná v každém z nás, a nebude ani potřeba dalších intervencí jedné konkrétní skupiny. Zatím, ale plní službu více než důležitou. Vzbuzují totiž pozornost a upozorňují na problematická témata veřejného prostoru. Svojí anonymitou nepřitahují pozornost na sebe, ale na samotný problém. Ponoukají k otázkám a diskuzi. Míří svůj úder přímo do jádra letargie. ∞


text: Jakub Kučera