Proměna člověka nebývá jednorázový zlom, ale proces, který si často uvědomujeme až zpětně. Výstava Jany Zhořové v Galerii Půda pracuje s tímto motivem jako něčím, co lze prožít, přestože to nelze přesně zachytit. Skrze videa z rodinného archivu, práci se zvukem i specifický prostor vzniká instalace, která vybízí k přemýšlení o tom, co zůstává – a co se v čase mění.

V únoru letošního roku byla Galerie Kaple ve Valašském Meziříčí rozšířena o nový výstavní prostor pojmenovaný lakonicky Galerie Půda. Jeho zaměření je nasnadě – podobně jako v jiných institucích je místo vyhrazeno pro site-specific projekty vycházejících či studujících výtvarníků.

Prostorová situace Půdy je poněkud komplikovaná – kromě zkosených stěn a množství všudypřítomných trámů se zde nenachází klasická podlaha, ale něco, co by se dalo nazvat vyvýšeným molem levitujícím nad zemí. To vše dohromady klade na autora a jeho invenci jiné nároky než klasická galerie typu white cube.

Jako první se s místem popasovala výtvarnice Jana Zhořová (1986) autorskou instalací I Was One Thing, Now I Am Being Another. Malířka, designérka a absolventka ateliéru Františka Kowolowského na Fakultě umění Ostravské univerzity se do uměleckého provozu plnohodnotně vrací po několikaleté odmlce způsobené péčí o děti. Již názvem výstavy autorka naznačuje, jakým směrem by se naše uvažování nad jednotlivými díly mělo ubírat. „Byla jsem nějaká, nyní jsem jiná” můžeme vztáhnout nejen na proměnu ženy podnícenou zkušeností s těhotenstvím, porodem a mateřstvím, ale odkazuje k tématu proměny člověka v čase vlivem různých životních okolností obecně.

Půda jako mezisvět
Půdy se běžně vyznačují specifickou atmosférou, na které se podílí řada faktorů. Je dána vyvýšeností místa (kterou si návštěvník podvědomě uvědomuje), omezeností přístupu světla i charakteristickou vůní dřeva. Člověk si připadá skrytý před světem a zároveň ho nějakým způsobem vnímá (doléhá sem hluk ulice, hučení motoru projíždějících aut, rozhovory a dětské štěbetání). Dovnitř vchází již s tímto vědomím, podobně jako když vstupuje, naladěn jinak, například do kostela. Dalo by se říci, že toto všechno dohromady vytváří intimní a kontemplativní náladu.

V nepříliš velkém prostoru jsou symetricky zavěšeny čtyři objekty – dalekohledy a v centru stojí (v pomyslném kosočtverci tvořeném trámy) piedestal s nasvícenou obětinou – svazkem několika stonků šalvěje, který slouží jako vykuřovadlo. Prostorem se nese klidný hlas autorky odříkávající jednotlivá slova jako „klid… láska… zranitelnost… hranice… pravda… paměť… subjektivita… vzpomínka” aj. Když divák přiloží oko ke kukátku dalekohledu, spatří smyčku čtyř různých videokompilací.

Kurátorský text výtvarníka Libora Novotného poukazuje na dvě hlavní témata výstavy – jedno naznačené v úvodu, druhé související se základní filozofickou otázkou, zda existuje objektivní realita bez pozorovatele, a tedy výstava bez diváka. Dovolím si v rámci tohoto textu věnovat se tématu prvnímu, tedy proměně člověka. Nabízí se širší čtení proměny identity, pro mě však výstava nejvíce rezonuje skrze zkušenost mateřství.

Čas, který nelze změřit
Čtyři dalekohledy přehrávají čtyři různé videosmyčky, jež mají zastupovat čtyři druhy času: minulost, přítomnost, budoucnost a tzv. Kairos. Zhořová za tímto účelem zpracovala záběry z rodinného archivu – vidíme tedy momentky z jejího domova: manžela, děti, domácí mazlíčky, vánoční stromeček apod. V případě videa představujícího minulost jde o pouhé výstřižky částí těl a výjevů. Je to podobný princip, jako když si vybavujeme nějakou konkrétní vzpomínku – některé momenty vidíme ostře, kdežto zbytek můžeme vnímat rozostřeně a mlhavě.

Naše přítomnost je vjemy zahlcena, ať již jde o virtuální či fyzický prostor. Dnešní člověk je vystaven většímu objemu senzorických a informačních podnětů než kdykoli v historii. V tomto bodě si však dovolím polemizovat s kurátorským textem Libora Novotného, který tvrdí, že „věnujeme pozornost jen tomu, co nás zaujme, a v paměti nám ulpívá to, co je nejvýraznější nebo nejsnadněji pochopitelné.” Náš mozek zpracovává mnohem více podnětů, nejen ty, které si uvědomujeme. Informace se ukládají i nevědomě a mohou se později vybavit díky určitému podnětu, například nějaké vůni. Právě vůně jsou silně propojeny s oblastmi mozku odpovědnými za emoce a paměť, takže dokážou vyvolat velmi staré a zdánlivě zapomenuté vzpomínky. Chápu, že vykuřovadlo ze šalvěje nese v rámci výstavy jiné poselství, ale v tomto kontextu mi dává smysl i tato rovina.

Video o budoucnosti je v podstatě sestavené z toho, co se již odehrálo (stejně jako i my stavíme na naší dosavadní zkušenosti) a prázdná místa pak značí něco nového, o čem ještě nevíme, že vůbec přijde.

Poslední čas, Kairos, je pravděpodobně pro mnohé méně známý termín, ale o to zajímavější. Pochází z antické mytologie, kde představoval boha příhodného okamžiku. Zatímco bůh času Chronos zastupuje lineární plynutí času, jež lze měřit, Kairos značí kvalitu času. Je to charakteristika, která mu nepřísluší automaticky, ale kterou ho musí obdařit každý člověk sám a pro každého bude pochopitelně jiná. Zatímco Chronos nám řekne, kolik je právě teď hodin, Kaira se můžeme zeptat, zda je ten správný čas (například na to mít děti).

Zvuková instalace v podobě pronášených slov pak rezonuje témata, o kterých výtvarnice dlouhodobě přemýšlí. Je zajímavé si uvědomit, jak se jejich význam proměňuje pro ženu s nově nabytou zkušeností mateřství. A tento motiv mi přijde jako stěžejní a nejsilnější bod výstavy, i když autorka svoje poselství pravděpodobně nezamýšlela takto zúžit.

Být jinou
V nedávném rozhovoru pro ČRo Plus spisovatelka Kateřina Tučková v souvislosti se zjitřenými emocemi kvůli sjezdu sudetských Němců v Brně zmínila, že by svůj román Vyhnání Gerty Schnirch napsala se svou aktuální zkušeností s mateřstvím jinak – dokázala by popsat hloubku mateřského pudu i ochotu obětovat cokoli pro záchranu potomka autentičtěji. V jejím úvahách jsem zaznamenala podobnou intenzivní myšlenku jako v konceptu výstavy Zhořové. A na ni navazují otázky, v kolika ohledech se žena mění pod vlivem mateřství; v kolika zůstává stejná? A zůstává vůbec v něčem stejná?

Po návštěvě výstavy mi došlo, že na téma mateřství a rodičovství vzniká v dnešní době absurdně velké množství platforem, kde se o něm debatuje, vzdělává i analyzuje. Zároveň mám pocit, že se většinou klouže po povrchu a hlubší uchopení směřující k jádru problému často chybí. Výstava Zhořové se jej dotkla bravurně.

Její provedení vnímám jako vymezení se proti současnému trendu zahlcení člověka vjemy všeho druhu. Výstava nabízí kontemplativní prostor, menší množství objektů a multisenzorickou zkušenost, ale ve velmi jemném provedení. Zároveň nese výraznou vizuální kvalitu, která její účinek ještě umocňuje.

Pokud byste chtěli bohu Kairovi položit otázku, zda je nejvhodnější čas vyrazit do Valašského Meziříčí na výstavu, určitě by vám dal kladnou odpověď.

text: Martina Šišková

Jana Zhořová
I Was One Thing, Now I Am Being Another
Galerie Půda (Komenského 733, Valašské Meziříčí)
18. 2. — 16. 8.