Na české režisérské scéně se s celovečerním česko-německým debutem objevuje nadějná osobnost – Štěpán Altrichter se snímkem Schmitke.

Život berlínského padesátníka Julia Schmitkeho (Peter Kurth) je jednotvárný. Žije sám, občas ho navštíví jeho dcera, bydlí v panelákovém bytě a každý den vstává s povinností dostavit se do práce. Již několikátým rokem působí ve firmě zabývající se výrobou vrtulí, větráků a větrných elektráren. Den co den prožívá každodenní rutinu, která je však z ničeho nic narušena neočekávanou pracovní cestou. Musí se svým mladším a neustále nesoustředěným kolegou odjet do Krušných hor, kde se u vesnice Chřmelava rozbila jedna z větrných elektráren a Schmitke má za úkol ji opravit.


Mysteriózní komedie Štěpána Altrichtera je na české filmové scéně něčím výjimečným, jelikož na podobný příběh u nás diváci jen tak nenarazí. Vyhořelý německý padesátník, který se na své služební cestě v Sudetách připlete k tajemnému dobrodružství, zažívá plno bizarností, bloudění po lesích, ale i pátrání po ztraceném kolegovi. K tomu mu navíc vysloužilá vrtule větrné elektrárny neustále dělá naschvály a kvůli skřípavým zvukům je slyšet po celém okolí. Schmitke tak spíše připomíná skandinávsky laděné snímky nežli ty české.

Tvůrci jako by ani nechtěli, aby diváci k filmu přistupovali racionálně, ale aby v něm hledali mnohoznačnost a snažili se nad ním více zamyslet. Snímek je plný náznaků, skrytých významů a mysteriózních scén. I samotné postavy, které filmem prostupují, s sebou nesou mnoho otázek.

Například jakožto protiklad Schmitkeho, rezignovaného a zmateného inženýra, se tu představuje místní ostřílená top-manažerka (Helena Dvořáková) mluvící plynně německy, která se do krušnohorského prostředí téměř nehodí. Až člověka napadne, zda nemůže jít o ducha mrtvé šlechtičny, jejíž příběh ona sama ve filmu vypráví. Během hodinu a půl dlouhého snímku se objevují i další obskurní postavy. Tajemný geolog (Petr Vršek) se vždy objeví ve správnou chvíli, ovšem stejně tak mizí v ty nesprávné. Navíc pokaždé vypráví příběhy, které Schmitkeho zneklidňují.

Hlavní roli ale s trochou představivosti může divák přiřknout i samotnému lesu, jenž je víceméně všudypřítomný. Schmitkeho les sice děsí, ale láká a fascinuje zároveň. Proto se k němu neustále vrací a díky němu nakonec nalezne duševní klid a rovnováhu.

Filmu však nejvíce dominuje práce s hudebním podkladem, který po celou stopáž uchvacuje divákovy uši. Výrazné zvuky lesa, které se skládají ze strašidelných šelestů lesního porostu, hluků i ticha, jsou kombinovány s rozléhajícím se skřípavým vrzáním rozbitých větrných turbín a dokonale tak vystihují existenciální ladění doplněné množstvím paradoxů či bizarností.

Film Schmitke vznikl jako absolventský projekt Štěpána Altrichtera na postupimské Hochschule für Film und Fernsehen a už nyní lze říci, že se řadí mezi špičku letošních tuzemských počinů. ∞


Schmitke
režie Štěpán Altrichter
Česko / Německo, 2014, 94 min.