Portréty místních institucí, kteří fungují mimo institucionální rámec – v kulturním prostoru není „hlas“ přidělovaný automaticky. Jde o privilegium – o to, být slyšen, brán vážně, mít možnost formulovat vlastní pozici veřejně. V rámci institucí je to často kurátor, dramaturg nebo tiskový mluvčí, kdo mluví za umělce – nebo místo nich. Umělecký hlas tak prochází filtrem: jazykem výstavních textů, schválenou estetikou, grantovými kritérii.

A co ji skutečně dělá institucí – fyzický prostor, forma organizace, nebo způsob, jakým strukturuje kulturní scénu? Úvodní článek série o institucionální kritice se zamýšlí nad tím, jak fungují kulturní instituce.