Vernisáž je slavnostní otevření výstavy. Kdo není úplně mimo mísu (a nemusí to být nutně ta Duchampova), jistě mu tento termín není cizí. Cizincem se ale na vernisáži může stát snadno…

Prezentací lidské tvořivosti je dostatek, denně si můžeme jen v Praze vybrat až ze tří. Vernisáž probíhá podle vzorového scénáře. A častokrát nechybí ani hlavní postava dramatu – umělec. Na vernisáži se primárně nezajímám jen o osobní životy návštěvníků show, ale i o názor na její obsah. Brzy se ale zase navrátíme k původnímu „Proč se s tebou Petr rozešel?“ a umění nám tvoří jen kulisu k rozhovoru s vínem v ruce. Ve stoje. A to je asi ten zásadní rozdíl mezi kavárnou a vernisáží. Ve stoje. A taky zdi nedekoruje IKEA. Jinak obsahy hovorů bývají identické.

Umělcova role začíná textem kurátora, který má nanejvýš jednu stránku a častokrát končí už přípitkem. Jeho konfrontace s divákem je tak u konce po pěti minutách. Divákova konfrontace s vernisáží skončí po dopití všech zásob vína, s příletem Holubovy letky se může proměnit jen v prchavý okamžik. Co se ale děje po pomyslném stažení opony k zemi? Umělci odcházejí, jejich díla zůstávají. Zůstávají nehybně často až celý měsíc, dokud nejsou nahrazena dalšími v řadě. A všímá si jich někdo s dostatečnou pozorností? Má pro ně pochopení nebo uznání? Je jimi obohacen?

Na ulici denně míjíme množství potenciálních uměleckých děl, která ale nerespektujeme, protože tato galerie je příliš šedá a betonová. A když už se vydáme do té bíle vymalované, častokrát jen mlčky pozorujeme. Možná jsou návštěvníci introverti a o své pocity se nechtějí dále dělit. Nebo se z nich stali cizinci, kteří jazyku umění nerozumí.

Nejméně vděčná je ale role umělce. Odehraje svůj part, občas je odměněn potleskem. Zpětná vazba se dostaví jen těm nejzvučnějším jménům v podobě recenze v oficiálních kulturních médiích. A ostatní se musí spokojit alespoň s gratulací k příjemné vernisáži. Stačí to ale těm, kteří ty role hrají? Uměním by se tedy spíš mělo stát uspořádání výjimečné vernisáže. Co bude dekorovat její prostory, bude podstatné až druhotně. Na prvním místě bude obohacující sociální konfrontace. A kvalitní víno. Takovéto umění by bylo jistě pochopeno a vřele doceněno. Umělec je v roli spíše hostitele a umění konzumní záležitostí.

Co se tedy děje po vernisáži? Hosté se po dopití všeho ve stoje odeberou jinam a s rozpravou pokračují u stolků. A díla mlčky čekají na nové introverty, kteří kolem nich beze slov, ale s povšimnutím, přejdou k dalším. Nikdo nic neřekne, protože nechce. Například – kdy jste vy napsali své pocity z výstavy alespoň do knihy návštěv?