Výstava malíře, fotografa, intermediálního výtvarníka, designera Eugenia Percossiho v Kutné Hoře je rozhovorem o životě a nesmrtelnosti.

Smrti se nebojím, smrt není zlá…, napsal cirka před sto lety umírající mladý básník Jiří Wolker. Na svou dobu odvážná slova jako by prorocky vyjadřovala přístup dnešní společnosti k symbolice smrti. Oděvní móda, zábavní průmysl, užitkový design využívají lebku, tradiční symbol smrti a smrtelnosti, jako sémanticky vyprázdněný znak, jako ornament, jako ozdobnou nálepku. Všestranný umělec učinil fotografickou sbírku takových kuriozit ze svých amerických cest předmětem novomediální instalace do výstavy Death is cool.

Videoinstalace (2008–2010) dokumentuje rozmanité bizarní příklady popkulturního zcizení, odznačení kdysi snad respektovaného, posvátného symbolu. Tvůrcům módních ozdob přitom nejde o detabuizaci, nebo naopak o adoraci smrti. Obraz lebky či kostlivce neslouží dominantně již ani jako „cechovní znamení“, jako výraz příslušnosti k nějaké subkulturní sociální nice (v hudbě, v motorismu, v politice). Eugenio Percossi dokumentuje postkulturní přivlastnění symboliky pro komerční účely na inventáři komických, kýčovitých kuriozit. A v tomto „dokumentu“ vyjadřuje když ne přímo kritiku, tedy určitě údiv nad tím, kam až konzument i tvůrce mohou dojít.


Akustickým zklidňujícím protipólem videoprojekce je zvuková instalace kukání na časy: ve tmě můžeme naslouchat nekonečné smyčce, jež českou pranostiku o počtu zbývajících roků života, které člověku na jaře nakuká první kukačka, obrací v absurdní zážitek: návštěvník by mohl počítat do nekonečna… Zároveň by temná instalace Cuckoo (2011) mohla být naplněním básníkovy předsmrtné zpovědi: Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého… nad smrt těžší však umírání je.

Touhu po nesmrtelnosti, která bývá tak zřetelně čitelná právě na portrétních malbách či dnes fotografiích, nasvěcuje ve svérázném malířském dialogu Eugenio Percossi dvěma obrazovými cykly, které tvoří těžiště výstavy v Galerii Středočeského kraje. První je variací na dílo Giovanniho Battisty Moroniho (1520–1578), druhý cyklus nese název Into the Blue (2017–2019). V cyklu After Moroni (2018–2019) přemaloval E. Percossi sedm pozdně renesančních portrétů ve své době významných italských osobností do současné situace: z ušlechtilých tváří zůstaly lebky, roucha nahradil černý plášť bez jediné drapérie, bez jediné známky života. Jen důstojný, vzpřímený postoj a vyvýšené umístění nynějšího obrazu svědčí o někdejší významnosti zobrazených „nesmrtelných“. Naproti nim jsou bez zásluhy učiněni nesmrtelnými paradoxně jiní zemřelí: nebožáci, kteří své kosterní ostatky prodali na vědecké účely, a tak přežili alespoň jako anatomické pomůcky. V cyklu Into the Blue E. Percossi hyperrealisticky a v hyperzvětšení vymaloval na chladném, studiovém modrém pozadí autentické lebky, které jsou používány jako učební materiál. Každá deformace, každý anatomický řez, šrouby a pružiny sloužící k didaktickým demonstracím, vše je detailně vykresleno jako na renesančním zátiší. Nebo možná jako na reklamní fotografii, pokud by klienty na modelech nelekaly vykotlané čelisti, polorozpadlé chrupy, následky nemocí, podvýživy a strádání někdejších neznámých nositelů. Těch třináct bezejmenných chudáků je zde ovšem stejně slavnostně vystaveno jako duchové oněch šťastnějších boháčů. Obě skupiny spojuje dnes nejen anonymita a stejný konec, ale především tato posmrtná oslava, jejich druhá nesmrtelnost vytvořená současným umělcem.

Otevřeme-li se empaticky oběma cyklům maleb, pocítíme zde smrtelnost zpřítomněnou jako výsostný estetický zážitek. A nijak to neumenšuje náš respekt před smrtí samotnou. Naopak, výstava Death is cool je pocta Životu. Life is cool.


Eugenio Percossi: Death is cool
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
19. 5.—1. 9.


text: Zbyněk Fišer