Výstava Jana Gemrota v pražské Galerii Vltavín je spíše ukázkou či ochutnávkou témat poslední tvorby než uzavřeným souborem. O aktuální výstavě s názvem Podivná figurace jsem si povídala s autorem.

Výstava naznačuje několik cest, kterými můžeš jít. Je zde zájem o aktuální dění a s ním spojené otázky národní identity s přihlédnutím k současné politické situaci (Červený trpaslík). Témata přirozeně sledují linii, která je přítomna v celé tvé tvorbě a která se přirozeně proměňuje.
Pro mě je to soubor děl z poslední doby, který spojuje princip využití nebo zobrazení figury k přenosu nějaké informace nebo pocitu. Jelikož jsou některá témata dost náročná, chtěl jsem tam mít prvek, který je zlehčí, možná zesměšní, tedy ne ta témata, ale spíš autorovu pýchu troufat si s nimi pracovat. Proto se v instalaci objevuje linie podivných trpaslíků – postav z jiného světa, nevím, odkud přesně jsou.


Kurátorka Kateřina Tučková v textu katalogu výstavy píše, že se tvou tvorbou prolínají možnosti fyzického utrpení a podoby psychických stavů. Dalo by se říci, že aktéry svých kompozic stavíš do zvláštních životních situací. Základem je figura lapená dramatem psychického rozpoložení či závažnými myšlenkovými pochody.
Ta figura je takový můj nástroj. Její zobrazení vlastně vždycky evokuje nějakou existenciální úvahu. Malovat cokoliv pro mě znamená především zkoumání toho jevu nebo pocitu, někdy je to možná trochu drastické, ale o to víc očišťující. V posledních letech je pro mě malba důležitá spíš během fáze vzniku obrazu, než když je obraz dokončený – často mě už jako artefakt vlastně nezajímá. Obraz je velmi nedokonalý vedlejší produkt úžasné meditativní činnosti.

Vnímám, že ve tvých malbách jde o zachycení přirozeného procesu proměny živé hmoty v přírodě. Řešíš spíš otázku karmy, než že bys kladl tak velký důraz na pocit zmaru a význam smrti. Metamorfózu hmoty sledujeme například ve starších dílech Ikebana Mortis nebo Bestiario. Jde o zachycení koloběhu života a v tomto kontextu výjevy asociující pocit zmaru a smrti vnímat jako zrůdné ani nelze.
Já ten koloběh vlastně řeším spíš z takového racionálně technického hlediska. Ze základní školy znám zákon o zachování a přeměně energie a ten aplikuji na energetické pochody v živých organismech. Život vnímám jako formu energie, kterou tedy nelze úplně zničit, jen přeměnit. A samozřejmě mě tam spousta věcí fascinuje vizuálně, struktura masa nebo listu květiny. Je to pro mě esteticky důležité.

Název výstavy Podivná figurace vybízí k myšlence, zda my sami nejsme těmi bizarními bytostmi, zda se nestáváme karikaturami vlastního vědomí. Například pod vlivem různých situací, do kterých jsme životem vrženi. Člověk se nad sebou mnohdy zasměje, když si uvědomí, jak absurdně se chová, ale jsou i tací, kteří si za touto maskou pevně stojí. Nevidí, že existuje možnost se nad situaci povznést. Máš nějaký inspirační zdroj k charakterům trpaslíků?
Znám trpaslíky z děl barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna, z pohlednic 19. století, z díla Milana Knížáka i Kurta Gebauera – nemůžu však říci, že by mě nějak inspirovali. Mám k nim stejný vztah jako třeba ke Křemílkovi s Vochomůrkou nebo k těm přebarveným sádrovým odlitkům, co se prodávají u hranic s Německem. Mám je tak zažité, že jsou vlastně mou součástí, součástí mého kulturního zázemí. Trpaslíci jsou ve mně, jsou v nás. Ztvárnění mých trpaslíků vychází z deformovaných těl sportovců / kulturistů, jsou to podivné charaktery, které už jen svým měřítkem relativizují náš svět.

Myslíš, že existuje svět za viditelným světem? Andělé, démoni – fyzicky, nebo je vše o psychice? Pokud existují řekněme „reálně“, myslíš, že za námi stojí například v těžkých životních situacích? Nebo jak si vysvětluješ, že jsme mnohdy loutkami v podivné hře univerza?
Naše „vidění“ jako receptor – smysl je dosti omezené a i naše nejvyspělejší technologie (zařízení pro pozorování vesmíru například) nám umožňují odhalit snad jen 5 procent toho, co nás ve skutečnosti obklopuje. Abych se z téhle slepoty nezbláznil, maluji. To, co namaluju, se pro mě stává skutečným, skutečnějším než objektivní realita. Vztah fyzického světa a vlastní psychiky mě fascinuje, i když mi není úplně jasný a zatím spíše sonduju, jak se mohou vzájemně ovlivňovat.

A proč zrovna trpaslíci?
Z části je to odkaz k české grotesce, z části pak vizuální hra s fenoménem české malosti, toho horšího v nás. Na začátku 20. století byly na českém území velmi populární cirkusové „freak shows“ s liliputány. Běžný občan si tam chodil dokázat, že je na tom oproti nim ještě dobře. To je odporné, a dodnes to v nás přežívá, možná to jen změnilo formu.


Jan Gemrot: Podivná figurace
Galerie Vltavín (Masarykovo nábřeží 36, Praha 1)
10. 10.—10. 11.


autorka: Veronika Zajačiková