Po výstavě všestranného, ironicky vtipného a bizarně groteskního Švéda Ervina Olafa se otevírá přehlídka fotografických děl českých umělců. Výstava úsporná obsahem, avšak rozmanitá formou. Langhans Galerie Praha, Mimo zónu: fotografie z let 1970 – 1989. Fotografie mimo zónu tehdejší oficiální tvorby.

Kurátor výstavy Dušan Šimánek, sám aktivní fotograf (jeho práce jsou zastoupeny například v Centre Pompidou v Paříži či v JCA v Tokiu), vybíral vystavené autory na základě svého subjektivního obdivu, svých vlastních uměleckých sympatií. Všem šestnácti prezentovaným autorům (a autorkám) je tak společná nefigurální, nemanipulativní tvorba: všichni představují svůj jedinečný pohled na okolní svět. Je až s podivem, o jak nadčasová zobrazení jde; trvanlivost a zároveň aktuálnost zachycených momentů možná ovlivnila kurátorův výběr.

Dušan Šimánek preferuje minimalistickou formu, kterou, dle svých slov, chápe jako „omezení obrazové skladby na co nejnižší počet prvků“. Hned první fotografie divákovi nabízí příklad této definice: Jan Svoboda je autorem asi nejminimalističtějších fotografií celé přehlídky. Jeho „Pokus o ideální proporci III“ zachycuje okenní rámy opřené o zeď.  Přestože jde o zobrazení velmi jednoduché, dojem z díla je harmonický. Zdání náhodnosti snímku je vyvráceno zažloutlými, okousanými rohy fotografie – dodávají obrazu důstojnost. Subtilní, abstraktní „Růžová krajina“ v černobílém provedení je dalším (úsměvným) vystižením Svobodova (a Šimánkova) přístupu.

Cyklus „Ma France“ Marie Kratochvílové připomíná obrázky z reklamních katalogů. Její drobné fotografie asociují pohled do (vydařeného) alba z dovolené; zaměřují se na detail, na zachycení jedinečnosti okamžiku. Vzniklé mikropříběhy pohlcují dychtivého diváka silnou atmosférou místa. Některé momenty jsou jakoby „ukradené“, jiné vyjadřují statičnost zachycených objektů. Marie Kratochvílová je skutečným estétem, hraje si s písmeny, s nápisy, s přirozenou geometrií okolních předmětů. Právě ona je Šimánkovi způsobem svého zobrazování velice blízká.

Miroslav Machotka na rozdíl od Marie Kratochvílové geometrii ve svém okolí nehledá, ale nachází. Škoda jen, že své kompozice ponechal bez názvů; mohly by obohatit jeho okleštěný fotografický svět. Příběhy ulice Vratislava Hůrky vynikají kontrastní dynamikou; autor v každém momentu zachycuje svět betonu či cihel na jedné straně a pohyb, život (či stopy po něm) na straně druhé. Pomíjivost života koreluje s pevností, daností a trváním kamene. Název cyklu „Narušení“ ilustruje zmíněnou ideu.

„Záznamy“ Bořivoje Hořínka jsou barevné, prapodivně rozostřené, fantazii podněcující plošné fotografie. Pokud bychom hovořili o ideji plynoucího času, pak právě zde je vystižena nejpatrněji. Tak neuchopitelný, abstraktní a fantastický čas je. Štěpán Grygar mistrně vytváří napětí – hrou se stíny, zachycením pohybu. Jiří Poláček ve svých fotografiích provokuje zdáním lacinosti. Svým nevybíravým zobrazením obnažuje na kost městská nároží  – což je tísnivé. „Cesty“ Bohdana Holomíčka rozehrávají motiv ubíhajícího času (silnice v zúžené perspektivě, šmouhy stromů podél cest). Záběry fotografované z interiéru auta jsou samovolně orámovány, z fotografií tak čiší intimnost přímo pokojová.

A tak dále; nehodlám prozrazovat vše. Výstava je určena nejen pamětníkům, ale také těm, jejichž paměť je krátká. Mnohá díla na diváka zaútočí hnusnou, naturalistickou ponurostí doby ne tolik vzdálené. Přináší hrozivá svědectví o necitlivosti komunistického režimu, připomínají absurditu autority, proti které nebylo odvolání. Motiv času tedy není pouze abstraktní; v době výročí Sametové revoluce podněcuje k zamyšlení nad otázkami aktuálními a nutí k oživení paměti.

Všem fotografiím je společný výrazný moment zakonzervování času; moment, který je obtěžkán osobitou interpretací. Každý z autorů samozřejmě vnímá svět jinak; všichni ale pro nás zaznamenali zlomek světa, ukrojili realitu (místa a času) tak, že se jim podařilo přenést diváka právě do dimenze svého vnímání. Exkurz zajímavý, vynikající i strašný. Bez ohledu na počet cvaknutí spoustě se písek v hodinách sype dál…