Umění Lucii Scerankové působí jako jakýsi přirozený nástroj, pomocí nějž se mladá autorka vyrovnává s okolním světem. Ve svých výtvorech skutečnost rozličně přetváří a zachází s ní, aby zachytila své vlastní, specifické vnímání okolní reality.

Výsledné vstupy Lucie Scerankové často mají podobu fotografie či videa, přestože za nimi zpravidla stojí spíše rukodělná (a poměrně náročná) činnost. Práce v Praze a Londýně sídlící výtvarnice s sebou nese nejen jisté zhodnocování zmíněných uměleckých médií, ale zejména rovinu hluboké obrazotvornosti. Vstupme tedy do tajemných niter umělčiných vizuálních básní a nechme se pohltit jejich snovým charakterem.

O mnohém vypovídající je již Scerankové raná výstava Carte Blanche. Tu představují dva triptychy – jeden fotografický a druhý složený z videí, i v jeho případě se ale jedná spíše o zacyklené obrazy. Všechny přítomné výjevy vykazují silnou atmosféru, objevují se motivy luny či jezera, nádech scén je romantický, snad až baladický. Příznačná je přitom skutečnost, že Sceranková pro své koláže a celou magickou scénografii nevyužila (jak se stane jejím zvykem) ani v jednom případě digitální postprodukci a její imaginativní výjevy jsou tak vytvářeny prostřednictvím ručního zacházení. Umělčiny hravé světy vznikají za pomoci stříhání, lepení, vrstvení a přefocování scén. Určitá přiznaná naivita či jakási – byť velmi precizní – domáckost zde rozhodně není na škodu, ve skutečnosti dává vyniknout bezelstnosti umělčina charakteru.

Podobně imaginativní byla autorčina diplomová práce Zázrak je na inom mieste, nominovaná na cenu StartPoint. Charakteristická byla i v prolínání vnitřního a vnějšího světa – umělkyně promítla velkolepé přírodní výjevy do docela všedních a intimních zákoutí vlastního bytu. Jevištěm pro majestátní dobrodružství se tak stává například konferenční stolek, přes jehož okraj „přetéká“ divoké papírové moře, zatímco ve skrytu komody je pro změnu ukryt tajuplný močál.


Still Watters Run Deep
Až surrealizující nádech potom nese série Tichá voda brehy mele. Autorka v ní opět pracuje se žánrem inscenovaného zátiší, které ji dopomáhá citlivě zachytit ono prapodivné bezčasí důvěrně známých prostor domova. Velmi jemným, ale nesmírně působivým způsobem v díle manipuluje reálný obraz do jedinečné, leč přesto ztotožnitelné podoby. Svátečně oděná dívka tak popíjí z porcelánového šálku kávu a hnědý nápoj z koutku jejich úst stéká namísto po její krajkové haleně, po povrchu samotného obrazu, zatímco se na jiném snímku těsně nad vyleštěnou podlahou pokoje pro změnu vznáší obrovitý „bludný“ kámen – ve skutečnosti jeho vystřižená fotografie důmyslně podepřená dřevěnou paličkou.

Do povahy výtvarné tvorby Lucie Scerankové dobře zapadá také způsob, kterým se prezentovala v rámci tradičních medailonů u příležitosti finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, v němž se autorka ocitla před čtyřmi lety. Umělkyně v něm uplatňuje svůj smysl pro hravost i uvažování o fotografickém médiu. V duchu barthesovkého „fotografie a film není rám, ale úkryt“ bylo pro přítomné diváky na věži ostravské nové radnice připraveno několik objektů zprostředkujících na základě principu camery obscury zmenšený a obrácený obraz tamní vyhlídky.

Všední a vznešené
Autorčin cit pro vrstvy a smysl pro hru ještě zdůrazňuje technika muchlání a mačkání. Sceranková při ní snímek různě deformuje, tak aby přehyby daly vzniknout nové podobě zobrazovaného, přičemž výsledný stav potom opět přefocuje a prezentuje jako fotografii. Vznikla tak především díla v rámci souboru Z druhé strany oblohy. V něm kupříkladu hrdina romantického černobílého filmu From Here to Eternitry vlivem zpřehýbání „ztrácí“ v proslulé scéně svou partnerku, s níž se právě spojil ve vášnivém polibku, nebo ve kterém je v reálu docela nepoddajná ocelová čepel nože několikrát elegantně ohnuta.

Příznačným je pro Lucii Scerankovou také kombinování různých měřítek, jež pro změnu umocňuje střet poetického, křehkého světa umělkyně s racionálním a světem okolo a také výtvarniččinu schopnost usouvztažňovat banální a prosté s majestátním a velkolepým. Až při bližším ohledání tak můžeme zjistit, že se divocí koně na jednom z jejích snímků neprohánějí po skutečné prérii, nýbrž po desce stolu posypané pilinami, nebo že nad mořem nezáří opravdové slunce, ale „obyčejná“ žárovka prostoupená prostřiženým původním obrazem, vytvářející „privátní“ západ slunce.

Ve své nejmladší tvorbě se Sceranková nevyhýbá ani přesahům k objektu. Ten reprezentuje práce například Rychlý sesun hmot, ve které má velkoformátová zavěšená fotka laviny přebírat roli jakési „komprimované sochy“, nebo po galerii rozeseté kamínky, jejichž povrch tvoří fotografie vody.

Silná obrazotvornost, prostorová citlivost a obratné zacházení s obrazovou reprezentací činí z díla Lucie Scerankové zvláštní, čarovný svět. Archetypální obrazy mladá výtvarnice rozvíjí do mnohovrstevnatých a tajuplných her, jejichž magii je velice snadné podlehnout. ∞