Dobrý fotograf se dívá na svět jinýma očima. Vykročí za hranice našeho světa a zavede nás do nových koutů. A skutečně: při návštěvě výstavy Jolany Havelkové má divák pocit, že ačkoli fotografované skutečnosti zná, vidí je takto poprvé v životě.

Na výstavě Jolany Havelkové Nemluv na mne tak složitě v Galerii Středočeského kraje můžeme vypozorovat minimálně dvě zásadní tendence: tou první je soustředěnost na detail, přesněji na výřez viděné skutečnosti, tou druhou práce s fotografií jako s grafickým listem nebo malířským plátnem. Obě tendence se protkávají v působivé symbióze.

Přístup akcentující detail nebo výřez spatřeného světa zastupují cykly inspirované např. architekturou (Původní plán, 2008–2010) nebo stopami bruslí na zasněženém ledě (První bruslení, 2008–2009) nebo hyperrealistické fotografie plastových obalů (Šperky, 2015–2018). Zároveň je tu důležitý úhel pohledu – výhradně shora nebo zdola. Zobrazením architektury z podhledu se vyruší urbánní pozadí a fotografka může rozehrát působivou skladbu křivek, linií a kontrastů světla a stínu na vyhlazených plochách stěn. Detaily budov najednou působí jako fotografie modelů z konstrukčního ateliéru. Jsou precizní, vyrovnané, bez jediné pihy – pro nás smrtelníky nedosažitelně dokonalé, vzbuzují úctu, zastavují dech, překvapují svou přesností a svou čistotou. Práce Jolany Havelkové s fotografiemi architektury vnímavého diváka zasahuje.


Působivý je i cyklus zachycující vrypy prvních bruslařských pokusů autorčina syna na ojíněném ledě. Zblízka rozeznáme každý odraz, zarytí hrany, sklouznutí a škobrtání, vybaví se nám ono vlastní „poprvé na bruslích“, ten pocit neustále ztrácené rovnováhy v každém třetím kroku, to zuřivé a nepochopitelné zoufalství. Nezaměnitelné stopy nejistoty jsou sugestivně představeny v souboru graficky čistém. Černé linky, křivky, šmouhy, vpichy a záseky na bílém, lehce zasněženém ledě jsou světem samy pro sebe, světem vizuálně osobitým, svébytným, s vlastní rytmikou, náladou, tajemnou atmosférou, s vlastním tichem. Čáry na ledě vypadají jako japonské ženské písmo, každá fotografie pak vydá za verš haiku. „Kdoví jaká hlubina tají se pod zmrzlou hladinou?“ Divák s překvapením zjišťuje, že jsou to rovněž obrazy ke vzpomínání a ke kontemplaci.

Věci, které Jolana Havelková fotografuje, jsou často výsostně intimní povahy. Ač se to nezdá, bývají to entity povrchové, krycí, obalující či ochraňující: například oděvy, nebo jako v případě cyklu Šperky plastové obaly. Prázdné umělohmotné přihrádky jsou strojově vytvarovány do zaoblených misek s půvabně prolamovanými dny. Při vhodném osvícení prosvítají jako ze skla, polykají chladné ocelové odlesky a vypadají jako sbírky vyleštěných drahokamů, opálů nebo šperků ze zlata. Na obraze oscilují mezi tušenou křehkostí a na odiv stavěnou silou, hladkostí odlitku, jistotou výbrusu a pevností celku. Není rozhodující, co je nahoře, co dole, co uvnitř vaničky, co na okrajích. Iluze je dokonalá. Z plastových výlisků učinila fotografie Jolany Havelkové tvarované cihličky zlata – jiný naopak vnímá hluboké prázdno.

Tendenci tíhnoucí k výtvarnému uchopení fotografie představuje cyklus partitur Kmochových písní se zřetelnými grafickými úpravami obrazu (Návrh na změnu partitury, 2005–2013). Zásahy do fotografie umožňují autorce zpracovávat snímky partitur kopírováním, vymazáváním, překrýváním a rozmanitým deformováním vybraných motivů. Z notových záznamů Kmochových písní už identifikujeme jen zlomky, ale o ty právě jde. Celý typografický systém notových značek a hudebního názvosloví i texty písní jsou fragmentarizovány a ve výběru nově skládány. Občas je černobílá předloha překlopena do zlaté nebo červené. Jednotlivé písně jsou graficky rozmanitě překomponovány, až se zdá, že hrát už se podle zpracovaných partitur nebude. Mnohem spíš připomínají technické nákresy elektroinženýrů, chemické struktury, secesní ornamenty nebo neznámé písmo. Ovšem i tato grafická kmochiáda je relativizována – tentokrát spoluprací s hudební performerkou Lucií Vítkovou, která spolu s autorkou cyklus partitur převedla do akustické podoby. V prostoru výstavy je slyšet hudba z jejich společného CD Návrh na změnu partitury (2013). Posluchač pak může rovněž sledovat promítání fotografií, které Jolana Havelková pořídila z průběhu nahrávání, z míst, kde František Kmoch působil, nebo také v kolínském muzeu, kde je uložena skladatelova pozůstalost.

„Malířsky“ ve smyslu fotografie místo barvy na štětci je k vytvoření obrazu užita fotografie např. v cyklu komprimovaných autorčiných archivů Možnosti paměti (2018) nebo také částečně v souboru poskládaném ze záběrů kontrolních kamer ve veřejném prostoru Citlivá data (2012–2017). Dominantním tvůrčím principem je kompoziční řešení celku. I tady přirozeně Jolana Havelková promýšlí každý krok do detailu. V monotónním pásu drobných, časosběrných snímků krajiny, měst a nejrůznějších periferií se objevuje sama autorka, která se nechává fotografovat skrytými kamerami, jež na tato území dohlížejí. Sledovaná si následně vždy záznamy z jednoho dne přisvojila a upravené snímky zkomponovala do vizuálně působivých celků. Tvůrčí intervence fotografky v cyklu Citlivá data není samoúčelnou diverzí, nýbrž zdařilým poukazem na rostoucí porušování soukromí.

V cyklu Možnosti paměti autorka používá jednotlivé fotografie místo barvy nanášené štětcem. Zkondenzované archivy tisíců převážně černobílých fotografií vytvářejí při zmenšení abstraktní rastrovanou kompozici. Autorka pak do obrazu vstupuje a umísťuje na plochu průsvitné fotografie postav, které se prolínají s jeho strukturou. Je to vlastně vždy fotografie, která byla uložena nahoře v krabici se starými fotkami a určovala tak její obsah. Zhuštěný archiv se stává pozadím pro jinou fotografii. Přitom obé je de facto nerozluštitelné, neidentifikovatelné. Obrazové sdělení tedy zůstává pouze v rovině náznaku. Vizuální vjem nese poselství nejistoty, iluze, prchavosti a nepřenosnosti.

Nový pohled si autorka dopřála i na své oblíbené krajiny (cyklus krajina 06, 2006–2007). Nedozírně ploché bělavé pláně z okolí Kolína jsou vnořeny do mlžného oparu; odtud prosvítají jen kostry holých topolů, obrysy vzdálených stavení, ploty, sloupy a opuštěné úvozy. Variace na téma hledání, odcházení, rozpouštění a odtékání krajiny sjednocuje vibrující struna horizontu. Osamělé motivy vypadají jako rozmazané kulisy, zachycené v posledním okamžiku před svým rozplynutím. Vše jemně rozostřeno, jako by malováno do sametu. A přesto ne úzkost, nýbrž pokorné odevzdání a zádumčivé rozjímání na hranici nekonečnosti a pomíjivosti. Tak chutná naděje? ∞


Jolana Havelková: Nemluv na mne tak složitě
kurátorky: Veronika Marešová a Adriana Primusová
architekt výstavy: Jan Hájek
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
27. 5.—28. 10.



text: Zbyněk Fišer