Jsou povětšinou finančně nezávislé, vystavované exponáty nikdo nehlídá a za vstupné se neplatí. Site specific (ne)galerie najdete na netradičních místech, se kterými tvořivě pracují.

Site specific galerie vznikají jako alternativy ke státním či jiným zavedeným galerijním institucím. Dávají příležitost nezávislým umělcům, mladým studentům vysokých uměleckých škol nebo jejich čerstvým absolventům představit svá díla veřejnosti. Veškeré náklady spojené s provozem „negalerií“ na sebe mnohdy berou sami umělci, ať už z důvodu, že odmítají být jakýmkoli způsobem omezováni ze strany podporovatelů, nebo kvůli nechuti, případně neschopnosti projít náročným byrokratickým procesem, který žádání o granty obnáší. Vystavující umělci jsou často i kurátory výstavních prostor v jedné osobě.

Atakování veřejného prostoru
Vitríny, ze kterých mizí inzerce, neudržované obchodní výlohy, posprejované výklenky v podchodu a další místa ve veřejném prostoru mohou získat nový smysl, jakmile se stanou výstavními plochami a oživí tak své okolí. Jejich výhodou je neustálá přístupnost – kdokoli může jít v kteroukoli denní nebo noční dobu kolem. Dost možná vytrhnou chodce ze stereotypního vnímání míst, jež běžně míjejí bez povšimnutí. Umění se tak dostane i k těm, kteří by ho cíleně nevyhledávali. Vernisáže výstav jsou mnohdy doprovázeny různými akcemi, jako jsou performance nebo koncerty, a i tímto způsobem zpestřují prostředí a upozorňují na sebe. Iniciátory galerií jsou často lidé s místem regionálně spjatí, nespokojení s nevyužitým potenciálem.

Příkladem takové místní iniciativy par excellence může být aktivita Slovenského občanského sdružení OZ Nástupište 1–12, jež v prostoru podchodu pod autobusovou stanicí v Topolčanech vytvořilo multimediální prostor pro současnou kulturu. Stánky umístěné ve středu podchodu, dříve sloužící trhovým prodejcům, jsou společně s podchodem samotným od dubna roku 2011 centrem výstav, různých workshopů pro děti i dospělé, přednášek, divadelních představení, koncertů… Organizátoři si přitom pro konání akcí vybírají dopravní špičku – sedmou hodinu ranní, když lidé míří do práce, a čtrnáctou, dobu kolem oběda. S pátou hodinou odpolední, kdy město utichá, program končí. Kolemjdoucí jsou tak přímo konfrontováni s prezentovaným uměním, umělci se jim staví takřka do středu cesty. Kdo chce, zastaví se a stane se přihlížejícím divákem, kdo nechce, jde dál. V každém případě si ale obyvatelé Topolčan začali – opětovně nebo vůbec poprvé – uvědomovat existenci podchodu a vnímat jeho prostorové uspořádání, jednotlivá zákoutí, akustiku.

Máte galerii? A mohla bych ji vidět?
Galerie vázané na interiéry jsou oproti těm venkovním přístupné jen omezeně, zato skýtají komornější prostředí a stávají se místem setkávání podobně smýšlejících lidí. „Provozovatelkou“ jedné takové galerie byla do roku 2011 slovenská umělkyně Mira Gáberová, která učinila svou ledničku v kuchyni pavlačového bytu středem uměleckých aktivit. Galerie Chladnička vznikla spontánně v roce 2009, když autorka se svou kamarádkou připínaly kresby magnety na ledničku a tak si uspořádaly malou soukromou vernisáž. Gáberová s nápadem pracovala dál a snažila se spojit jednotlivé charakteristiky ledničky (uchovává potraviny, každý člen domácnosti k ní zabloudí, nechávají se na ní vzkazy) do uměleckého projektu. Výsledkem byla série vernisáží s měsíční frekvencí – Gáberová si vždy pozvala jednoho či dva umělce, aby vytvořili dílo na ledničce, v ledničce nebo s ledničkou, a to bylo potom prezentováno na party plné jídla a pití pro zvané hosty. Vystavující umělci reagovali na magnetismus ledničky, zvuky, které vydává, světlo i její primární funkci chlazení potravin a vznikaly tak různé instalace, performance, videoart. Důležitou roli přitom hrál společenský aspekt – na vernisážích a s nimi spojenými večírky se sešla celá řada českých a slovenských umělců.

Až naprší, zavoláme umělcům
Kurátoři nezávislých galerií jsou silné a různé individuality, spojuje je ovšem kulturní entuziasmus, akčnost a odvaha prosazovat neotřelé nápady, což nutně souvisí s vírou, že to, co dělají, má (nějaký) smysl. Jinak by asi těžko mohly vzniknout takové galerie jako putující Galerie V Peněžence nebo ostravská Galerie Kaluž. Za Galerií V Peněžence stojí dvě studentky brněnské FAVU Klára Břicháčková a Marie Štindlová. Galerie vznikla jako vtip, když Klára dostala peněženku od babičky a napadlo ji, že by průhledné kapsy uvnitř mohly sloužit jako výstavní vitrínky. Zpočátku studentky ukazovaly peněženku jen svým přátelům a „otevírání výstav“ bylo vhodnou záminkou, proč jít do hospody. Postupně však peněženku a její výstavní potenciál začaly brát víc vážně a kurátorské činnosti se věnovaly systematičtěji. Výhodu galerie spatřují autorky v možnosti uspořádat vernisáž kdekoli – v kavárně, v lese, ale nejraději je včleňují do vernisáží kamenných galerií, kde je přítomno množství lidí, jimž mohou svůj projekt představit. Peněženku slečny u sebe běžně nosí a používají ji v její původní funkci.

Galerie Kaluž je pevně vázaná na ostravskou ulici Podlahova, kde se opakovaně tvoří kaluž. Galerie má svůj vlastní harmonogram – když naprší, ozvou se autoři konceptu Libor Novotný a Jana Zhořová umělcům a poskytnou jim proměnlivě velký prostor pro prezentaci jejich děl. Galerie vznikla v reakci na nedostatek možností, kde v Ostravě vystavovat mladé umění.