Martin Sněhota je jedním z mladší generace autorů, kteří v Moravskoslezském kraji studovali a nadále v něm působí. Jeho tvorba je výrazná specifickým prolnutím minimalismu a nadčasovosti s abstraktním vyzněním. V Bolaticích jsem navštívila jeho ateliér, abych nahlédla tam, kde jeho díla vznikají.

Martin alias Sabon mne uvítal ceylonským čajem v rozlehlé uklizené prostoře, která díla představila podobně, jako by se divák ocitl na jeho autorské výstavě. Za horizont, jak se jeho nedávná výstava jmenovala, jsem tak dostala možnost nahlédnout pomyslně znovu. Jaké otázky nejen k Martinově tvorbě naše setkání přineslo představuje následující rozhovor.

Martin Sněhota alias Sabon (* 1990)
Je absolventem ateliéru Nových médií Jiřího Surůvky na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě. Věnuje se zejména intermediální tvorbě. Jeho poslední výstava Výprava za horizont proběhla v opavském Domě umění a připravil ji kurátor Jan Kunze.



Tvoje díla jsou minimalistická, zpravidla je zastupuje černá barva a mají výrazná konstrukční řešení. Jak jsi došel k této formě?
Myslím si, že ten minimalistický efekt je způsoben spíše barevností než konstrukcí. Barevným sjednocením vzniká dojem odlitku. Je to iluze exkluzivity, která zobrazuje podobu předmětu v netradiční formě. V dílech je zřejmá fascinace technologií ale v jakési téměř až dadaistické formě. Pohled do výstavy může evokovat sci-fi expozici nebo artefakty technického muzea. Před pár lety jsem se rozhodl, že vytvořím cyklus děl v jednotném vizuálním stylu, která svým umístěním do výstavní síně způsobí efekt jednotného prostředí. Půjde o jednotlivá díla ale ve větší skupině budou fungovat jako průchozí instalace.

Abstraktní forma dělá z tvých objektů časově i obsahově oproštěná díla, přesto ale určitě z nějakého konkrétního základu, inspirace, vychází?
Často už ten nalezený materiál dokáže být inspirací. Je to náhodné. Občas mám nějaký nápad a ten se snažím těmi vybranými předměty vystavět, jindy jde o hraní si s tvarem a kompozicí. Někdy téma, někdy design. Inspirací jsou většinou nejrůznější mechanismy a to nejen ty technologické ale např. i společenské, biologické, myšlenkové apod. Baví mě sledovat věci v širokých souvislostech a z několika pohledů.

Jaké sdělení divákovi tvá díla přenášejí?
Než o nějaké přímé sdělení jde spíše o jakousi situaci. O momenty pobavení a zamyšlení. Některá díla jsou výsledkem určitého vtipu či metafory, některá jsou volně komponovaná automatickým hloubavým procesem. Někdy tento proces připomíná muzikantské jamování, jehož výsledek je však vizuální. Díla tvoří společně rozsáhlou instalaci, jednotné neobvyklé prostředí, které vzbuzuje pozornost svým přímým působením. Myslím si, že jde tedy spíše o moment než o sdělení.


Pracuješ s nalezenými materiály, které do výsledného celku komponuješ. Dle čeho je vybíráš, kde je sháníš?
Ve většině případu jde o vyřazené elektrospotřebiče, o kovové a dřevěné konstrukce, o části nábytku a běžné předměty z domácnosti. Využívám materiál ze sběren, starých garáží a zaprášených půd. Často vybírám na základě vzhledu či nějaké podobnosti, někdy jde však o tematickou souvislost. Některé předměty vyhledávám a čekám až se někde objeví, jindy zase vybírám z toho, co je zrovna dostupné. Je to jako bych prohledával trosky a odnášel věci, které jde dále zpracovat.

Přes tři měsíce jsi pobýval na Šrí Lance. Jak tě tato země ovlivnila ve své tvorbě?
Na Šrí Lance jsem pobýval od ledna do dubna 2019. Společně s manželkou jsme kočovali po jižní části ostrova a nabízeli dekorativní malby výměnou za ubytování a proviant. Vytvářeli jsme malby pro hotely a jeden resort, ve volném čase pak cestovali a poznávali místní kulturu. Výsledné ovlivnění pociťuji v celé své existenci. Jiný kontinent, jiná kultura, jiné náboženství, jiné společenské podmínky, jiná podoba přírody i měst… Konfrontace sebe sama, své historie, svých názoru s prostředím, kde to funguje razantně odlišným způsobem. Tohle je pro mě zásadním spouštěčem nových myšlenek, které se promítají do všedního života. Ještě silnější byl tento zážitek v Zanzibaru, kde jsme pracovali jako dekoratéři tropického resortu. Tyto tropické momenty považuji za jedny z nejdůležitějších zážitků svého života.

Kromě autorské tvorby se také věnuješ grafickým realizacím; co jimi zpravidla je?
Společně s dalšími tvůrci provozujeme tvůrčí skupinu Defabrik. Věnujeme se audiovizuální tvorbě a reklamě. Mé zaměření je grafika a výtvarné práce. Od loga a firemní identity až po booklety kapel či design nejrůznějších tiskovin. Občas dojde i na reklamní malbu nebo výrobu nějaké interiérové dekorace. Defabrik funguje od roku 2013 a máme za sebou množství nejrůznějších projektů a realizací. Od designu přes videoklipy až po autorskou hudbu.

Žiješ nedaleko Opavy, v Bolaticích. Jak na tebe tohle místo působí? Nelákala by tě dynamika velkoměsta?
Hodně mám rád Ostravu, v které jsem se pohyboval skoro deset let. Během této doby jsem hrál v kapelách, jezdil po koncertech a kulturních akcích a říkal jsem si, že jednoho dne bych se měl přesunout do Prahy. Chtěl jsem být v centru dění… Dnes už se na to dívám trochu jinak. Pořídil bych si spíše chatu v horách než byt v centru města. Digitalizace a místní infrastruktura mi dovoluje žít mimo ruch velkoměsta a přitom být v dobrém spojení s kýmkoliv a kdekoliv. Od počítače mohu pracovat pro klienta ze zahraničí. V řádu hodin mohu být na druhém konci nejen republiky ale i celé Evropy. Doufám, že situace kolem covid pandemie brzy poleví a my zase budeme moct vyrazit do světa.

Jak se stavíš k ekonomickému provozu uměleckého sektoru? Směřuješ k četnému množství výstav a prodeji svých děl?
Nemám stanovené nějaké ideální parametry nebo předpoklady. Je to přirozený proces. Mám ambice a představy o tom, kam to posunout, ale nejdu do toho násilně.

Jak náročné je pro mladého umělce realizovat výstavu?
Čím více toho máte za sebou, tím snadnější to může být. Je nutné dělat svou práci dobře a smysluplně ji prezentovat. Jakmile máte něco zajímavého, musíte se postarat o to, aby to viděli i ostatní. Pak už to může být o řetězové reakci, o náhodných setkáních. Je potřeba vyhledávat příležitosti…

Co za zkušenosti ti tvá poslední autorská výstava v Obecním domě v Opavě přinesla?
Přesvědčila mě o tom, že tento černý cyklus má určité kouzlo, o kterém jsem dlouho pochyboval. Když jsem viděl ta díla pohromadě, když jsem mezi objekty procházel jako mezi stromy v lese, cítil jsem uvolnění. Už teď vím, co bych nainstaloval nebo udělal jinak, co bych vynechal nebo přidal… Mám ale jistotu, že princip funguje.

Zhotovit objekty, kterým se věnuješ, musí být i časově dost náročné – nejen po technické stránce. Jaký je tvůj denní režim, kolik času zvládáš věnovat tvorbě?
Ve volné tvorbě nemám žádný pravidelný režim. Jelikož se i v rámci práce věnuji vizuálním materiálům, tak nemám tak silnou potřebu pravidelně tvořit. Velká část práce na objektech připomíná spíše kutilství a řemeslnou výrobu, takže možná slouží i jako forma odpočinku. Tento výrobní postup je pro mě natolik přirozený, že nad stavbou díla ani nemusím uvažovat a nechávám myšlenkám volný průběh. Někdy si dám delší pauzu a jen hromadím materiál. Pak když začnu, tak pracuji třeba na třech dílech zároveň.

Co je pro tebe prostředkem k čerpání inspirace a kde témata pro svou tvorbu nalézáš?
Ta inspirace je všudypřítomná. Hodně se dívám kolem sebe a zajímám se o aktuální dění ve světě a ve společnosti, mám rád historii, vědu a filozofii… Promítá se do mě velké množství nejrůznějších dat a údajů, které myšlenkově zpracovávám v širších souvislostech. Někdy si jen tak hraju a nechávám to plynout. Dalo by se říct, že témata, která zpracovávám myšlenkově, jsou pro mou tvorbu zásadní, ale neprojevují se v konkrétních dílech. Divák je pravděpodobně nerozklíčuje. Je to jako bych maloval podle hudby, kterou divák nikdy neuslyší.

Na čem aktuálně pracuješ?
Připravuji další sérii objektů k současnému cyklu. V blízké době budou spuštěny nové webové stránky, kde si bude možné prohlédnout nejnovější díla.