Film íránsko-americké režisérky Any Lily Amirpour „Sama nocí tmou“ je debutem, který právem vyvolal pozornost kritiků i diváků.

Kdesi v poušti leží Zkažené město, komorní perské Sin City, zastavené v blíže neurčeném tíživém bezčasí. Industriální zóna doplňuje periferii, je to aglomerace bez vlastního středu, a hlavně bez naděje, bez budoucnosti. Přestože je film natočen v kontrastním černobílém formátu, zdá se, že jeho postavy už žádný rozdíl mezi černou a bílou nevidí.

Neurčitým časoprostorem města bloumá několik osamocených hrdinů. Mladý Arash je sice hodný a svědomitý kluk, ale zároveň trochu ňouma. Většinou to myslí dobře, ale jindy se zdá, že zase nemyslí vůbec. Život mu nijak zvlášť neulehčuje jeho drogově závislý otec, který se věčně válí u televize a blábolí, buď kvůli fetu, nebo kvůli absťáku. Právě narkotika proudí žilami celého města. A proto se za největšího šéfa považuje místní dealer – až karikaturně vyvedený hejsek v šusťákovce. Pod jeho patronát spadá i bezcílným bytím znavená prostitutka.

Ať už žijí nebo přežívají, dohromady tvoří bezútěšnou realitu Zkaženého města. Zcela mimo tento svět pak stojí dvě postavy: kočka, která se vždycky připlete do středu dění, a samozřejmě taky hlavní hrdinka. Tajemná dívka, která oděna v čádor a námořnické tričko sebevědomě křižuje noční ulice na skateboardu. Obě bedlivě pozorují okolí. A jelikož stojí zcela mimo pokřivené vztahy ostatních figur, jejich pronikavý pohled je nepříjemný a obnažující. Kočka sice reálné nebezpečí nepředstavuje, ale z hubené dívky trochu bázeň jde. Shodou okolností (a libovůle scenáristky) je totiž upír.

Další Twilight pro hipstery?
V této souvislosti se film často srovnává s nedávným Jarmuschovým počinem („Přežijí jen milenci“, 2013). Avšak toto přirovnání je poněkud krátkozraké. Ano, oba snímky obsahují profláklý motiv upírství, přičemž zároveň jsou nezávislé, artové a oduševnělé. Ale jinak se zcela rozchází pojetím i žánrem. Jarmusch upírství tematizuje jako existenci v neomezeném časovém horizontu, z toho vyplývající možnosti realizace i vnímání světa. Jinak je to vlastně taková konverzačka s lehkým přesahem do thrilleru.

Ana Lily Amirpour žánrově pojala upíry v Íránu jako moderní noir-western. Upíří motiv využívá jako způsob vymanění hrdinky z konzervativní společnosti. Jako cestu absolutní samostatnosti, vedoucí daleko od nadvlády mužského světa. Je to výpověď o nerovné společnosti, kde žena plné nezávislosti nabýt nemůže. Jakákoliv forma rebelie uvnitř systému by dříve nebo později narazila na jeho omezení. Oproti tomu upír je bytost ze světa naprosto odlišného, takže může nastavit vlastní pravidla hry.

Naostřené špičáky hlavní postavě umožňují chovat se přirozeně: mluvit s kýmkoliv a o čemkoliv se jí zachce, jít kam se jí zamane a tančit si jenom pro sebe, aniž by se musela někomu zalíbit. A hlavně se nemusí za žádných okolností cítit ohrožena, ani v tak archetypálně nebezpečné situaci, jako je ta, kterou obsahuje samotný název filmu. Naopak, jakožto upírovi je jí osamocené procházení nocí naprosto přirozené.

Upír, který neštěká, kouše
Dívka citlivě vnímá a nelítostně trestá jakékoliv projevy mužského šovinismu, který dělí svět na silné a slabé. Skrze své nadpřirozené vlastnosti drtí zdánlivě neotřesitelnou jistotu alfa samce: právo vnutit svou vůli ostatním a od života si bezohledně brát, co se mu zlíbí. Tento životní postoj symbolicky podtrhují i záběry ropných čerpadel, neúprosně se nořících do zemského povrchu a drancujících nikdy nenahraditelnou, neobnovitelnou surovinu. A to se slepou, falešnou jistotou, že to tak půjde vždycky.

Motivací snímku však není obecné vymezení vůči mužům či erotice. Scénář jen vyjadřuje znechucení nad objektivizací ženy, nad povýšeností a zneužíváním zdánlivě silnějšího postavení. Společnost je ale vykreslena jako příliš propletená, zauzlovaná ve vzájemných závislostech, a tak vzdor musí přijít až z vnějšku, třeba s upířími zuby. Film je tedy střízlivě feministický. Jen občas zamrzí lehká ideová nekonzistence. Například mladík, který v příběhu figuruje jako kladná mužská postava, je bohužel natolik bezcharakterní, že stěží může sloužit za příklad osvíceného mužství.

Navzdory trochu tragickému poselství filmu je nutno podotknout, že celé téma je zpracováno s nadsázkou a humorem. Scenáristkou je sama režisérka, jedná se tedy o výrazný autorský počin. Nezaměnitelnosti filmu je docíleno uhrančivou stylizací a neotřelým soundtrackem, který vykresluje svébytnou ponurou a lehce bizarní atmosféru. Velice osobité jsou i herecké výkony, zvláště Dominic Rains dokázal roli dealera umně vybalancovat, takže postava zůstává nepřehlédnutelně excentrická, ale přitom nedošlo k přehrávání.

Aně Lily Amirpour vyšla poněkud riskantní sázka. Ona i herci, se kterými spolupracovala, pochází z druhé generace emigrantů. Přesto film natočila v íránské perštině. Tento gambit ale vyšel, a k snímku „Sama nocí tmou“ se stáhla pozornost laické i odborné veřejnosti. Nutno podotknout, že zaslouženě. A proto lze očekávat, že po této úspěšné prvotině o autorce ještě uslyšíme. ∞


Sama nocí tmou (A Girl Walks Home Alone at Night)
režie Ana Lily Amirpour
USA, 2014, 99 min.

https://www.youtube.com/watch?v=ECVL4HtUfu0



autor: Maria Belinson, Tobiáš Smolík