Úvahy nad tím, zda jsme si díky technologiím blíže, či dál, opodstatněně rezonují napříč globálním světem. Není snad úplně od věci tvrdit, že se virtuální přítomnost stala obligací, a to jak v kontextu našeho každodenního fungování, tak přehršle nabízeného zboží a služeb. Kdo není online, jako by nebyl vůbec. Výstava Digitální blízkost v Národní galerii Praha ukazuje lesk a bídu moderních technologií a pouští se do mlhavých vizí naší budoucnosti.


Kurátor Michal Novotný spolu s devíti zahraničními autory ohledává možné způsoby interpretace postdigitálního světa a vymezení našich vnitřních hranic v něm. Mapuje transformaci, která zintenzivnila potřebu sdílení, ale už ne potřebu skutečného odhalování se. A tak se vzdalujeme. Ve vztahu k ostatním, ve vztahu k sobě samým. V údržbě virtuálního odkazu jsme zarputilejší než v péči o svoje duševní zdraví. Čeho všeho se vzdáváme? A co můžeme naopak získat? Výstava promlouvá jazykem současného umění a osciluje mezi utopickými vizemi a dystopickými scénáři.

Lidské tělo jako žijící měna
Utopická progrese algoritmů má sklon ke skupinovému smýšlení, soudružnosti. Kolektivismus převažuje nad individualistickými tendencemi, zájmy a kategorizování genderu, národnosti nebo sexuální orientace přestává plnit funkci fundamentálního rozdělení světa. Současné směřování tzv. výroby na zakázku a informacemi, které jsou extrémně personalizované, však zatím nahrávají opaku. Člověk je brán jako jednotlivec se svými individuálními potřebami a do popředí se dostávají pojmy jako ekonomie pozornosti, výraz pro obchodování s našimi kognitivními limity nebo dotyková deprivace, která zvěstuje nedostatek smyslových podnětů. Na straně druhé, virtuální světy nabízejí místo pro jakousi svobodnou seberealizaci, místo, kde si sami můžeme zvolit, kým zrovna budeme a kde můžeme jednat nad hranice našeho pohlaví nebo etnicity.

Zamilovanost plná protikladů
Digitální blízkost naráží na dvojsečnost každého jednoho atributu, ať už technologie adoruje, nebo je haní. Pocity tělesného odcizení mohou být osvobozující, stejně tak ale dokážou otřást našim chováním, hranicemi a ohleduplností vůči druhým. Jak píše kurátor výstavy ve svém průvodním textu: „Virtuální zkušenost je jako první zamilovanost plná protikladů.“ Tato polarita dává současným umělcům velkorysý prostor k ohledávání a výstava v Národní galerii Praha jen svědčí o tom, že z něj těží maximum. Autoři, kteří zde představují svá díla a spolu s nimi možné perspektivy, jsou Ivana Bašićová, Louisa Gagliardiová, Pakui Hardware (Ugnius Gelguda a Neringa Černiauskaitė), Lola Gonzàlezová, Tenant of Culture (Hendrick­­je Schimmelová), Viktor Timofeev, Darja Bajagićová, Rachel Macleanová a Daiga Grantinaová.

Jednotlivé artefakty vyjadřují vztah mezi růstem a umíráním, pomíjivostí a trváním. Zkoumají přístupy vnímání lidského těla, jeho modifikovatelnost, nahraditelnost, která jde ruku v ruce s pokrokem v lékařské praxi a robotizací. Poukazují na temné stránky naší současné reality, nebezpečí stereotypizace a objektivizace (žen) v médiích, zdánlivě nenápadné podoby akceptace násilí ve společnosti, „třpytivost“, avšak stále pomíjivost trendů a toxicitu komerce. Uvádí estetiku a její vnímání do kontextu digitálních obrazovek, které staví do středobodu naší percepce světa. Hrají s návštěvníky hru, která obrací pravidla a logiku v chaos a nejistotu stejně tak, jak je tomu v naší dennodenní realitě.

Digitální blízkost
NGP – Veletržní palác
(Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
11. 11. 2021 — 10. 7. 2022